Bylo více takových mužů i žen.

Devětadvacátého února uveřejnil Denik.cz článek psychiatričky Dagmar Novákové. Naléhavě v něm upozorňuje na to, že vypukne epidemie a na zoufalý nedostatek ochranných pomůcek. Na stránkách Deníku jsme také žádali, aby byly zakázány cesty do Itálie v době, kdy premiér označoval lyžařská střediska v Trentinu za oázu bezpečí.

Co zachraňuje hospody

Jenže 28. února vyšel v Deníku článek italského lékaře z Bergama, z oblasti nejvíce zasažené virem. Přesvědčivě v něm dokazoval, že koronavirus je spíš chřipka než mor, úmrtnost je nízká a italské zdravotnictví je připraveno. Při své obětavé misi se později sám nakazil a ocitl se v kritickém stavu na plicní ventilaci. Díky Bohu a jiným lékařům přežil a dnes je už mimo nebezpečí. Se štěstím nákazu překonal i britský premiér Boris Johnson. Jeden z těch, kdo si z nebezpečí zpočátku s anglickým humorem utahoval.

Podle všeho je teď mimo bezprostřední nebezpečí jak Evropa, tak naše země. Česko však přestálo epidemii šťastněji než většina zemí. Mnohdy bohatších, s lepší státní správou i zdravotním systémem.

Existuje přesto sebemrskačství v tomto národě. Všude se hledá, proč nebylo vítězství vítězstvím, ale jen menší porážkou. Například se teď rojí názory, že lid zvyklý na komunistickou nadvládu sklonil hlavu . Jiní kritici jdou ještě dál. Český lid je prostě tupý a poddajný. Když mu vrchnost nařídí, aby štrikoval roušky, sedne si a štrikuje.

Celkový obraz je však jiný: Drtivá většina lidí se v těžké krizi zachovala obdivuhodně. Dodržovali karanténu proto, že chtěli chránit své blízké. Šili a rozdávali roušky, protože to považovali za rozumné a správné. Mohli spílat právem státu, že se nepostaral včas. Neudělali to a převzali odpovědnost.

Snížit ošetřovné nebo ne?

Pokud se lidé chovají tváří v tvář epidemii disciplinovaně a chytře, není to výraz stádní podřízenosti. Je to obdivuhodný příklad logického uvažování, liberály vyzdvihované starosti o vlastní blaho i socia-listy tak vynášené solidarity.

Uspěli i politici, což je, vzhledem k jejich běžným (ne)výkonům, malý zázrak. Stát se zachoval „normálně“ v první fázi: nedokázal sehnat dost respirátorů, roušek a ochranných oděvů. „Normálně“ se chová i co se týče ekonomické pomoci. Ta přichází bez pravidel, pozdě a nedostatečně. Mezi tím však zažil malou hvězdnou hodinu: Nařízení proti viru byla přijata na poslední chvíli, ale ještě včas. Přes nekonečné tiskové konference a množství plků byla rozumná a účinná.

Nikde nebyla užita brutální síla. V rámci karantény nechala vládní moc občanům přiměřené množství volnosti. Nebyli kontrolováni policisty na check pointech, nad hlavami jim nelétaly drony, nemuseli nosit bumážku s odchodem a příchodem, nebyli drasticky pokutováni. (To vše se dělo v Belgii, Francii či ve Španělsku.)

Jak se nyní zdá i strmý konec karantény přichází přesně včas. Krize má happyend. (Zkalený sice ne-mnohými, ale nenahraditelnými ztrátami životů.)

Navěky podroušeni?

Chtít po lidech, aby si z toho vzali poučení, bylo by zpozdilé. Ve svobodné zemi se v nenouzovém stavu každý může chovat, jak chce a basta. Co však můžeme, je žádat po státu, aby se vždycky choval jako za epidemie. Víceméně rozumně, výkonně a lidsky.