Před dvěma lety se Lydia Kovářová o svých zážitcích rozpovídala pro organizaci Post bellum shromažďující příběhy pamětníků. A v úterý tato téměř 88letá žena převzala v Praze Cenu Paměti národa. Ona a další tři bojovníci proti nacismu.
„Potěšilo mě to a byl to krásný večer – i když mi od rána nebylo dobře," řekla včera Deníku Lydia Kovářová, která se narodila v Jasenii na jihu Nízkých Tater, ale déle než šedesát let už žije v Plzni.
Její tatínek během druhé světové války ukrýval čtyři lidi a při Slovenském národním povstání pomáhal mimo jiné i partyzánům, kteří se v nedalekých horách shromažďovali. Velkou odvahu ale před koncem války prokázala i tehdy sedmnáctiletá Lydia. Její rodina u sebe schovávala plukovníka Ondreje Slaninu – ve stodole, ale i v domě jejích rodičů nebo u její tety.
„Toho dne jsme doma byly samy jen s kamarádkou Hankou Telgarskou. V tom přišla nečekaná německá kontrola a začala prohledávat jejich dům. Oba Němci se zastavili u našeho vánočního stromku a já měla najednou pocit, že je něco špatně. Řekla jsem Hance, ať je zdrží a honem utíkala přes dvůr k tetě," vzpomíná Lydia. Tam našla důstojníka Slaninu, jak si čte u stolu noviny a netuší, že jsou ve vedlejším domě Němci. „Kdyby ho našli, zastřelili by kromě něj i čtrnáct lidí z obou domů," připomíná pamětnice.
Lydia věděla, že z domu už důstojník utéct nemůže a na jeho schování má jen tři čtyři minuty. Vběhla do ložnice a jediným trhnutím odtáhla těžkou skříň na nožičkách plnou prádla. Za ni postavila dětskou stoličku a řekla muži, ať si stoupne na ni a je úplně zticha. A skříň znovu přirazila. Než stihla doběhnout k domovním dveřím, Němci už vcházeli dovnitř. Když o chvilku později prohledávali ložnici, třásla se Lydia po celém těle.
„Jeden Němec puškou s bajonetem prohledával skříň, pak si klekl a díval se pod ni, jestli tam není někdo schovaný. Zdálo se mi to jako století. A druhé, když totéž udělal u druhé skříně. Myslela jsem, že se zblázním. Pak řekl 'gut', zvedl se a odešli," popisuje Plzeňanka události, za něž získala ocenění. Paradoxní je, že když se po odchodu Němců snažila skříní pohnout znovu, musela jí pomoci kamarádka i schovaný důstojník. „Měli jsme co dělat, přitom jsem předtím skříň odtáhla úplně sama. Zřejmě mě vyprovokovala ta hrůza."
Při jejím líčení má člověk pocit, že se události staly včera, a ne před sedmdesáti lety. Lydia Kovářová připouští, že na ně nerada vzpomíná, není jí lehko po těle a kdysi z toho mívala i zlé sny. Na druhou stranu je ráda, že se díky projektu Příběhy 20. století o těchto událostech mluví.
Čtěte také: Pamětnice: Pach rozkládajících se lidí nikdy nezapomenu