Vladimír Franz: Nejsem typický chalupář, v Dožicích hlavně maluji a zahradničím

„Vlastně ani nevím, co to je. Pro mě je totiž relax moje práce. A pokud se úplně nevěnuji práci, tak dělám na zahradě," vysvětluje muž, který si pozornost české i světové veřejnosti získal především svým nezvykle rozsáhlým tetováním.

Vl. Franze jsme navštívili v rámci letního seriálu věnovaného chataření a chalupaření známých osobností na západě Čech.

Jak jste se vůbec dostal k chalupě v Dožicích?
Původně jsem měl dům na Šumavě, ten jsem ale přenechal bývalé paní. A vzhledem k tomu, že hor se člověk nabaží, protože je tam krátké léto a dlouhá zima, chtěl jsem někam do nížin, ale zase ne úplně. V roce 2004 přítelkyně objevila dům na prodej v Dožicích, a to bylo ono. Místo se mi moc líbilo. Jste tady na pomezí několika pohoří.

Kousek od nás končí zadní Brdy, na jednu stranu tady vybíhá Blatenská pahorkatina, na ni se pojí Plánický hřbet. Na každou stranu je krajina jiná. Jsou tu různé kopečky s balvany, rybníčky, nebo naopak ty velké táhlé svahy směrem k Blovicím a nebo na druhou stranu k Horažďovicím. Člověk si tady může vybírat. Proti Šumavě to má tu výhodu, že krajina si direktivně neříká, co bych měl dělat, což je důležité.

Jihozápadní Čechy jsou mi navíc velice blízké.

Jak?
Z Březí u Žinkov pocházela moje prababička a podílela se na založení výroby soustruhovaných barevných hraček v nedalekém Skašově. Tuhle tradici poté také v rodině zúročil Jiří Trnka, který byl bratranec mé matky. Oba se narodili v Plzni.

Vracíte se na Šumavu?
Vracím se tam rád. Stavíme se tam v létě i na Vánoce. Šumavu jsem prochodil křížem krážem, znám to tam velmi dobře. Je krásné ten kraj navštívit, být tam krátce, když je počasí milostivé. Ale tam je to drsný odchov …a člověk už je přeci jenom pohodlnější.

Kolik času trávíte v Dožicích?
Jsem tady od jara do podzimu. A takřka trvale od chvíle, kdy skončí semestr, asi tak do té půlky října. Je to více méně mé druhé bydliště. V létě se jednou za čas podívám do Prahy, abych zjistil, co je kde nového, ale rychle se vracím, jsem tady a pracuji.

Dovedete si představit, že byste v Dožicích bydlel na stálo?
To ne, protože nemám rád zimu.

Považujete se za typického chalupáře?
Ne. Nemám rád takové to české chalupářské kutilství, vlastně to přímo nenávidím. Pro mě je to industriální prostor, ateliér, místo, kde mám klid a čas na práci.

Modrý dům se zeleným plotem a zahrada, která hraje barvami. Tak to tady vypadá nyní. Jak to zde ale vypadalo, když jste dům koupil?
Musím říct, že to stavení bylo celkem zachovalé, zepředu bylo trochu trávy, škvára, silnice. Plot tady nebyl. Vzadu byly dvoumetrové kopřivy. S výjimkou stromů, jako jsou jabloně nebo jilmy, jsem tady všechno sázel. Bylo to hodně práce. A jelikož to kdysi byl zemědělský dvůr obklopený chlívy a různými přístěnky, nebylo to úplně jednoduché.

Jak se v takových podmínkách zahradničí?
První rok jsem vyhubil ty kopřivy. Protože byla půdní pokrývka velice skromná, musel jsem sem navézt asi pět set koleček hlíny. Vůbec první sadba byla lípa, kterou jsem dostal k premiéře symfonie v Rudolfinu. Ta roste jak z vody.
Každé sázení je sochařská práce, dobývání balvanů a všeho možného ze země. Kdyby péči stejnou péči měly tyhle kytky někde v Polabí, tak musí mít snad třicet metrů.

Rád se dívám na zahradu, která je rozkvetlá od začátku května až do zámrazu. Všechno si to pracuje samo, na jaře už je to obsypané květy, vytváří se tu nádherné průhledy, je to skutečná symfonie. Co se týče květin, je to taková divočina, mám tu dokonce netýkavky, takže tady musím tady udržovat takové ozbrojené příměří, protože kdybych to nechal být jen tak, tak se ty kytky vzájemně zničí.

Jezdíte sem za nápady?
Spíš pro to, abych se vyklidnil, a měl čas si ty nápady udělat. Ve městě je to přeci jenom hektické a člověk musí pořád někde být.

Máte ateliér i v Praze?
Ne. Mám tam takovou pracovnu, kde můžu dělat drobné věci, ale na rozměrnějších dílech pracuji zde.

Jak vycházíte s místními?
S pár lidmi tady vycházím velmi dobře. Rád také navštěvuji okolní vsi – Čížkov, Železný Újezd, kde jsem poměrně často, anebo Vrčeň.

Zrovna Vrčeň je taková živá obec. Pořád se tam něco děje, funguje tam občanská společnost, lidé stále něco dělají a nečekají, až to dostanou befelem. Je to moc příjemné. Ve Vrčeni jsem také v roce 2009 u příležitosti 820 let obce vystavoval. Byla to taková improvizovaná výstava ve stodole a myslím, že se to povedlo.

V roce 2008 jste vystavoval i v Nepomuku…
Bylo to v kulturním středisku a tam jsem měl akvarely. Větší věci by se tam nevešly.

Ve Vrčeni žije operní pěvkyně Eva Urbanová. Znáte se?
Ano známe. Na návštěvě u ní jsem sice nikdy nebyl, ale měl jsem tu čest si s ní v rámci oslav zařádit ve vrčeňském kostele, kde jsem ji doprovázel na varhany. Bylo to velice milé setkání.

Vaše jméno je spojené s prezidentskou volbou. V Dožicích jste tehdy v prvním kole volby získal 28 procent hlasů, vyhrál jste ve Vrčeni, Železném Újezdě, velký úspěch jste měl v Čížkově. Jak vzpomínáte na takovouhle podporu z řad místních? 
Samozřejmě mě to velmi potěšilo. Byl jsem rád.

Považujete se více za výtvarníka nebo hudebníka?
Řekl bych, že to je půl na půl.

Tady v Dožicích pokud možno od jara do podzimu jenom maluji. Ale třeba loni v květnu a v červnu jsem tady skládal symfonickou báseň Morava pro Brněnskou filharmonii. Skládal jsem zde také kapesní oratorium Prezidentská volba a různé divadelní věci. Kdybych nemusel, tak to nebudu dělat, ale někdy to taky přijde. Já jsem se vždycky snažil, aby moje skladatelská perioda byla od října do dubna, maximálně do května.

Čemu se věnujete v poslední době? Chystáte nějakou výstavu?
Teď hodně maluji. Jako každý rok, tak i v posledních měsících se tak jako rozcvičuji, takže nyní dělám akvarely. V červenci se pouštím do těch větších věcí. Koncem srpna, v září a na začátku v října se pak malování věnuji opravdu naplno, v té době už ani moc nenavštěvuji okolní obce a jsem více méně jenom na chalupě. Počítám s tím, že v říjnu začnu zase skládat hudbu, neboť začátkem příštího roku bude mít premiéru skladba s Pražským komorním orchestrem.

Jinak v srpnu budu mít výstavu v Prácheňském muzeu v Písku a v září v Praze v Mánesu.