Tentokrát jsem se oblékla do montérek a kůže zedníka. Zkušenostmi se stavbou zatím nedotčená (stloukání prken dřevěné chajdy nepočítám) mířím do Hrádku u Rokycan, kde mě čekají dokončovací stavební práce v rodinném domku a opravdoví zedníci Petr, Ivoš, Aleš a Václav, který je sice Čech jak poleno, ale neřekne si jinak než Vasil, protože na každé pořádné stavbě nesmí přece nějaký ten Vasil chybět.
Právě s ním se pouštím do štukování stěny. Plesk! Padá mi tahle hmota z prkýnka s uchem, kterému chlapi říkají hladítko. Asi průvan. „Materiálu je dost,“ prohodí trochu škodolibě Péťa. Opravdu bylo, a tak mám možnost časem přijít na grif, díky kterému nanáším štuk už konečně (a doufám i celkem rovnoměrně) na stěnu. Vasil dodělá vyšší partie, kam nemám šanci dosáhnout. Mně dole padá sice štuk na hlavu, ale jsem spokojená, že mi to už jde.
S molitanovým hladítkem se ale peru víc. „Mně se to tam lepí,“ zoufale koukám na Vasila, jak uhlazuje všechny nerovnosti, zatímco já je spíš vytvářím. „Musíš z lehounka jako na mužskýho,“ dává mi Ivoš rady nad zlato. Jak na mužského jsem sice asi ještě nepřišla, ale jak na štuk snad (po delším boji) ano. „Ty to jíš?“ ptá se mě Péťa. „To je, jak si utírám pot. Leje ze mě jako z vola,“ vysvětluji, proč mám kromě zbytku těla zamazaný i obličej.
Péťa brousí sádrokartonový strop a já to jdu také zkusit. Za chvíli mám plné oči i nos bílého prachu, takže to vzdávám, vracím se k Vasilovi a doděláváme poslední detaily. Dobře jsem udělala. Sice mám hrudky štuku ve vlasech, ale Péťa je za chvilinku bílý jako gejša. I když jsem zamazaná jako prase, při pohledu na něj si zase až tak špinavá nepřipadám.
„Tak pojď na akryl,“ odvolal mě Péťa, když skončil s broušením. „Co to je?“ reaguji. „Nic sprostého,“ zní rozesmátá Ivošova odpověď. Vyfasovala jsem pistoli s tmelem, kterým mám objet spoj stropu a stěn. A jé. Tady je třeba mačkat rovnoměrně, což mi taky samozřejmě nejde hned. Navíc mám pocit, že jsem opravdu malé pivo, nikam nedosáhnu a každou chvíli musím spadnout z lešení. Nakonec jsem to ale ustála, a tak tu šílenou konstrukci s chlapy rozebírám, protože na záda nám dýchají malíři a nám práce v kuchyni končí.
Ale co jsem tady natrénovala, hodí se mi i v koupelně. Tentokrát mám pistoli se silikonem a vyplňuji spáry v odkladech.
A už je to hotovo. Ještě si dám s touhle zednickou partou kafe na tvárnici a rozloučím se. Je čeká úklid vercajku, se kterým zítra vyrazí na novou stavbu do Prahy. A já frčím do vany, pak rychle zpět do redakce napsat ještě alespoň pár řádků, aby noviny nevyšly bílé, jako po mně zůstala sedačka v autě Deníku.