Po většinu ze svých jednadvaceti let jsem byl tlusté dítě s odporem k jakémukoliv pohybu. Nedůvěra ke sportu mi vydržela i poté, co jsem nadbytečná kila shodil, ale už delší dobu jsem cítil, že je potřeba se sebou něco udělat.

Na začátku března přišlo rozhodnutí. Začnu běhat.

Potřeboval jsem mít nějaký cíl, a proto jsem se první týden v dubnu přihlásil na Škoda Fit půlmaraton.

Jak ale zařídit, abych to po pár trénincích nevzdal? Rozhodl jsem se proto pro řez na místě, kde to většinou hodně bolí. V peně
žence. Bylo zapotřebí utratit několik tisícikorun a koupit si vhodné boty a oblečení, protože má vůle ani tělo nejsou ze železa.

Zpočátku bolely nohy

Při prvních trénincích jsem si ne vždy byl jistý svou příčetností. Domů jsem se vracel zničený, upocený, s bolavýma nohama. Výsledky se ale brzy dostavily. Trasy jsem pořád prodlužoval, svaly nápor zvládaly lépe a já cítil, že tuhle vlastní výzvu přeci jen zvládnu.

V sobotu před jedenáctou hodinou jsem stál na startu půlmaratonu a i zbylé pochybnosti ustoupily díky skvělé atmosféře. Kolem mě stály stovky natěšených lidí plných energie a odhodlaných vydat ze sebe na trati všechno. Zazněl výstřel ze startovací pistole v rukou děkanky ze Západočeské univerzity v Plzni Ilony Mauritzové a masa lidí se dala do pohybu.

Cíl? Hodina a padesát minut

Během pár chvil jsem si našel běžce v zeleném dresu, kterému se říká tempo maker a jeho úkolem je doběhnout ve stanovený čas, udržovat stejnou rychlost běhu a pomoci tak lidem, kteří se bojí, že to na začátku takzvaně přepálí. Vzhledem ke svým výkonům z tréninku jsem se rozhodl pro čas jedna hodina a padesát minut.

Začátek jsem si moc užíval, na rozdíl od řidičů, kteří byli naším během omezeni. Po několika kilometrech už byl však znát nápor slunce, které nás rozhodně nešetřilo. Chtělo to vodu. Zvládl jsem se napít na všech třech občerstvovacích stanicích, a dokonce se i ušpinit jednou z čokoládových tyčinek, které byly pro běžce připraveny.

Po patnáctém kilometru jsem ale začal cítit, že můj finiš nebude nijak velkolepý. Stále častěji jsem musel dohánět onoho muže v zeleném, který se mi po dalších třech kilometrech začal vzdalovat a na posledních tisíc metrů mi zmizel z dohledu. Moje mysl už před sebou neměla bod, na který by se soustředila, takže prostor vyplnila nadáváním tělu kvůli jeho neschopnosti. Hlavně to nevzdat!

Zvládl jsem to!

Poslední stovky metrů mě dodávaly sílu úsměvy a hlasitá podpora členů pořadatelského týmu.

Cílová rovinka, ještě poslední záběr a snaha neztratit své aktuální umístění.

V hlavě jen to, že jsem tu a zvládl jsem to!

Jednu pamětní medaili na krk od pořadatelky, jejíž půvab momentálně nejsem schopen ocenit, a rychle si jít někam sednout, než se mi podlomí kolena.

Na poprvé to nebylo jednoduché, se svým výsledkem jsem ale spokojen. Do cíle jsem dorazil v čase 1:50:54 a mezi 373 běžci, kteří dorazili do cíle, jsem obsadil sté místo. Teď už se zase usmívám, protože vím, že tenhle můj běh určitě nebyl poslední a dost možná ani nejdelší.

Daniel Straka