Ve čtvrtek jsem se o tom mohl společně s dalšími novináři přesvědčit. Výtahem jsme sjeli až téměř na samé dno přehrady. „Tady opatrně,“ nabádá nás náš průvodce, zástupce hrázného Karel Matějka.

Procházíme úzkými temnými chodbami. „Dál už asi nepůjdu,“ říká kolegyně, když se blížíme k jedné z dalších těsných stezek. Slova jen stěží přehlušují rachot vodní elektrárny, která se uvnitř objektu nachází.

Nakonec pokračujeme všichni. Cesta navíc není tak úzká, jak to podle vstupu vypadalo. Jako odměna se naskytl impozantní pohled na dvě vodní výpusti, které slouží k regulaci vody v případě zvýšení hladiny přehrady. Každá má průměr téměř jeden a půl metru.

„Kapacita průtoku vody těmito výpustmi se pochopitelně liší podle výšky hladiny vody v přehradě,“ říká ředitel závodu Berounka Povodí Vltavy Miloň Kučera. Každá z výpustí je schopná pojmout až více než dvaadvacet metrů krychlových vody za sekundu. Nejvyšší hladiny dosáhla přehrada v květnu roku 2006. „Vodní paprsek byl metr nad šachtovým přelivem, který je posledním prostředkem pro vypouštění vody. Pořád ale ještě zbývaly dva metry do přelití hráze,“ sděluje Kučera.

A co je pravdy na tom, že kdyby se Hracholusky protrhly, voda by zaplavila plzeňské náměstí Republiky? „Každá přehrada má zpracovanou studii tzv. zvláštní povodně. Podle těchto výpočtů by protržení hráze Plzeň zasáhlo znatelně,“ konstatuje Kučera.

Vodní dílo letos slaví padesát let od doby, kdy začala jeho stavba. K tomuto výročí vyšla kniha Radka Pecáka s názvem Fenomén Hracholusky. „Název nelže. Opravdu je to fenomén. Přestože hlavním účelem původně nebylo vytvořit rekreační oblast, ale přehrada měla sloužit hlavně k zásobování Škodovky vodou, Plzeňané sem začali ve velké míře za odpočinkem jezdit. Před tím měli možnost jezdit jenom k boleveckým rybníkům,“ dodává Kučera.