Deník přináší vzpomínky tří lidí spojených s Plzeňskem, jimž únorové události poznamenaly život. Vycházejí z rozhovorů zaznamenaných pro projekt Paměť národa.

Karel Vavřínek: Naše letáky měly lidi vyburcovat

Karel Vavřínek se řídí heslem „Když nějakou věc děláš, tak ji dělej pořádně.“ Narodil se v roce 1929 v Plzni jako nejstarší syn zámožných rodičů. Rodina žila v secesním zámečku, jehož součástí byla pekárna a cukrárna. S majiteli tam bydleli a pracovali zaměstnanci. Karel byl v mládí nadšený skaut. Skautingu se věnoval do roku 1939, kdy jej zakázali Němci, a poté v krátkém poválečném období, kdy jej na podzim roku 1948 zrušili komunisté. „V létě 1948 jsme stihli tábor, ale na podzim nám zamkli klubovnu a se skautem byl konec.“

Karel VavřínekZdroj: Archiv/Deník/

Únor 1948 život zámožné rodiny Vavřínkovy naprosto změnil. „Rodiče, ač kapitalisté, se ze začátku snažili něco dobrého na komunismu najít.“ Komunistický režim nebyl soukromému podnikání nakloněn a nové poměry rodinnou situací otřásly. Karel, jemuž byly už v mládí blízké ideje strany lidové, se během války vyučil v rodinné provozovně pekařem a v roce 1948 dokončil studium na obchodní akademii v Plzni.

Společně se skupinkou pěti podobně smýšlejících přátel začal po únoru 1948 vydávat a tisknout letáky nazvané Hlasy umlčených, zaměřené proti komunistické politice. Pomocí letáků se snažili přimět lidi k větší aktivitě a informovat je o lživé komunistické propagandě: „Hrozně nám vadilo, jak nepravdivě se informuje o situaci v Sovětském svazu, která byla otřesná, což tehdy už věděli i někteří komunisté. Dále jsme všichni věděli, že Plzeň osvobodila americká armáda, ale v rozhlase hlásili: ,Rudá Plzeň hovoří.‘ To bylo velké zklamání. Lži nám vadily. Chtěli jsme vydávat materiály, které by lidi vyburcovaly.“

Za tisk a rozšiřování Hlasů umlčených byl Karel Vavřínek v květnu 1949 zatčen. 42člennou skupinu vyšetřovali ve slovenském Ružomberoku, kam Karla po zatčení v Plzni eskortovali. „Pamatuji se, že jsme museli v Praze přejít z jednoho nádraží na jiné. Policista mě vedl v poutech, měl jsem řetězy na rukou a šli jsme přes Václavské náměstí. To bylo celé rudé, zrovna se konal nějaký komunistický sjezd. To byla taková zvláštní tečka.“

Pamětník na vlastní kůži poznal metody výslechu komunistické policie. „Po vyšetřování mi chyběly čtyři zuby a dodnes na jedno ucho neslyším.“

V LEOPOLDOVĚ S HUSÁKEM

Několik týdnů po zatčení se konal v Bratislavě soud. Soud přečetl: ,Vavřínek – provaz.‘ Karlově matce se podařilo získat advokáta (za 60 tisíc na hodinu), díky němuž se původní trest snížil na tři a půl roku. Karel se totiž nikdy nepřiznal a obvinění se podařilo kvalifikovat jako neoznámení trestného činu, o kterém věděl. Trest si odpykával ve věznici v Leopoldově na Slovensku. Trestanci měli za úkol oplétat proutím skleněné demižony na víno. Protože Karel neměl s prací žádné zkušenosti, jeho úkolem bylo roznášet na cely proutí. „Uprostřed věznice byla nově vybudovaná betonová budova, kde byly cely v přízemí. Cela 1: Gustáv Husák, cela 2: Otto Obuch, cela 3: János Esterházy. Dodnes si pamatuji Husáka a jeho ,Ďakujem, Karolko‘, když jsem mu donesl proutí.“

Začátkem roku 1950 byl převezen do věznice v Jáchymově, kde pracoval s ostatními vězni na dole Bratrství. Byl přidělen k zeměměřičskému oddělení, kde zůstal až do propuštění v květnu 1952. Jeho úkolem bylo měřit objem vytěžené zeminy. „Spřátelil jsem se s Janem Kinským, hrabětem. Pracoval v dole, jak se říkalo, na žíle.“
Věznění syna Karla nebylo pro Vavřínkovy jedinou tragédií. V červnu 1950 byli zatčeni rodiče na základě falešného udání. „Vlastnili vilu v Dobřanech, kde nechali bydlet bývalou zaměstnankyni. StB jí slíbila, že vilu dostane, pokud rodiče udá. Tak si něco vymyslela a rodiče šli do vězení.“ Otce i matku poslali do věznice na Borech, postavené paradoxně na pozemku, který rodině původně patřil.

Rodiče byli po propuštění z vazby na Borech a po návratu domů do Plzně stále šikanováni. Dokonce měli být v roce 1953 spolu s dalšími prominentními plzeňskými rodinami z města vystěhováni. Tehdy pomohlo, že Karel i po propuštění na svobodu dál pracoval v jáchymovském dole jako zeměměřič a místo brigádníka na nějakou dobu zajistil i mladšímu bratrovi. „Tím se nám podařilo udržet rodinu v Plzni. Rodičům tehdy nechali v našem původním domě jednu malou místnost, kde jsme žili.“ Rodina přišla o veškerý majetek a později se z Plzně odstěhovala.

SAMETOVÉ REVOLUCI NEVĚŘIL

Karel Vavřínek se v roce 1953 přihlásil ke studiu chemie na pražském ČVUT. „V přihlášce se mělo zaškrtnout: Prohlašuji, že jsem nebyl trestán. Lehce jsem to ne-přeškrtl a moje papíry díky jednomu příteli ležely celou dobu mého studia v šuplíku.“ Pracoval jako chemik, později se přestěhoval do Prahy a založil rodinu.

V roce 1970 byl jako politický vězeň plně rehabilitován. Pamětník přiznává, že změnám v listopadu 1989 dlouho nevěřil: „Dobře jsem si pamatoval rok 1956 v Maďarsku, a jak to skončilo, i rok 1968 tady. Nebyl jsem připravený na to, že je to definitivní.“ Polistopadové změny mu umožnily věnovat se celoživotním zálibám, totiž dějinám umění a studiu českých šlechtických rodů. Sestavil a vlastním nákladem vydal několik almanachů českých šlechtických rodů.

Jarmila Bočánková: Kriminál mě připravil o bezstarostnost mládí

Jarmila Bočánková, rozená Indráková, se narodila 14. srpna 1931 do česko-německé rodiny. Ze Šternberka u Olomouce, kde rodina bydlela, museli utéct na podzim roku 1938 při záboru Sudet, protože otec byl český vlastenec a náčelník Sokola. Za války žila rodina v českém Tovačově. Maminka Němka zachránila život 120 lidem díky kontaktu s bývalým spolužákem, náčelníkem gestapa v Přerově. Varovala ty, na něž mělo gestapo udání, že poslouchají Londýn a Moskvu. Přesto jí po osvobození hrozilo zabití.

Bočánková - portrét od spoluvězenkyněZdroj: Archiv/Deník/

Potom se Indrákovi přestěhovali do Hluboček u Olomouce, kde byla celá rodina na silvestra 1948 zatčena Státní bezpečností. Paní Bočánková dodnes neví, co dalo komunistům záminku k zatčení, protože nebyli společensky aktivní, nevykonávali žádnou zvláštní činnost, s nikým se nescházeli. Po půlroční vazbě ve sklepních celách se konal v červenci 1949 soud. Sedmnáctiletá Jarmila byla odsouzena za velezradu a vyzvědačství. Ve vězení strávila čtyři roky, poslední štace ve Lnářích. „To byl klášter, kde jsme s dívkami bydlely. To už bylo mírné, nebylo to vězení jako takové. A my jsme byly mladé a politické. Strašně jsme si to braly, že jsme politické, protikomunistické, a na to jsme byly hrdé.“

Po propuštění se Jarmila provdala za Cyrila Šollara, se kterým se seznámila ve vězení; pomáhal trestankyním. Pro Jarmilu to bylo východisko ze složité situace. Jako propuštěná politická vězeňkyně neměla lehký život, dlouho nemohla sehnat práci. Neměla co jíst, a proto chodila do centrální jídelny a dojídala, co lidi nesnědli. Manželé se usídlili ve Lnářích, po čtyřech letech manželství Jarmila ovdověla a zůstala sama se dvěma dětmi. Jako bývalého politického vězně ji režim utiskoval, kde mohl.

Později se pamětnice s rodinou přestěhovala do Plzně a podruhé se vdala. Začala pracovat jako uklízečka v nemocnici, potom si doplnila vzdělání a pracovala jako zdravotní sestra, v psychiatrické léčebně v Dobřanech působila 21 let. Po roce 1989 se zapojila do činnosti Konfederace politických vězňů v Plzni.

Křivdy, které se jí staly, již odpustila a netrápí se jimi. Jediné, co ji z minulosti stále bolí, je, že ji komunistický kriminál připravil o první lásku a bezstarostnou zamilovanost mládí. „Nikdy komunistům neodpustím, že když jsem byla mladá, chlapec mi docela obyčejně lidsky neřekl: Mám tě rád.“

Jiří Rádl: Myslet si a vědět můžeš, co chceš. Ale musíš říkat, že nic nevíš

Jiří Rádl se narodil v Plzni-Doudlevcích 7. ledna 1928, vyrůstal u otce a prarodičů. Za druhé světové války byl ze čtvrté třídy měšťanky vzat s dalšími spolužáky na práci do Škodových závodů; sbírali nevybuchlé zápalné pumy. Na přelomu let 1944 a 1945 byl totálně nasazen na budování příkopů pro tanky v Olomouci a kopání zákopů na Bruntálsku.

Jiří nebyl nikdy příznivcem komunistické strany – byl ovlivněn otcem a dědečkem, aktivními národními socialisty. Proto se Jiří rozhodl bojovat proti komunistické moci a v únoru 1948 šel s dalšími tisíci lidmi v protestním průvodu. „Komunistický převrat v únoru 1948 byla šupárna.“

Jiří Rádl se narodil v Plzni-Doudlevcích 7. ledna 1928, vyrůstal u otce a prarodičů.Zdroj: Archiv/Deník/

V létě 1948 se mu naskytla možnost bojovat s režimem efektivněji – stal se z něj špión. Od Američanů dostával instrukce, jaké informace potřebují, a snažil se je sehnat – o vojenských posádkách, důležitých průmyslových podnicích atd.

Skupina byla ale v červnu 1950 odhalena Státní bezpečností a její členové byli pozatýkáni. Pro Jiřího si estébáci přišli přímo do práce – na dílnu ve Škodovce. Ve vazbě si vzpomněl na vyprávění dědových známých, kteří byli za druhé světové válce drženi v Rusku v gulagu: „Do hlavy ti nikdo nevidí, myslet si můžeš, co chceš, vědět můžeš, co chceš. Ale musíš říkat, že nic nevíš. Do hlavy ti nikdo nevidí, to ti nikdo nemůže dokázat. Podle toho jsem se řídil.“ I když vyšetřovatelé pamětníka bili a mučili, nic nového se nedozvěděli.

„Při výsleších jsem si musel sednout na židli obráceně, připoutali mi nohy i ruce. Viděl jsem, jak zabalili flašku od piva do mokrého ručníku, a s tím mne třískali přes chodidla. Párkrát jsem dostal přes hubu, pár facek, to byla maličkost, ale toto bolelo.“ Bili ho tak, že nemohl chodit, každý krok byl utrpení. Spadla mu kůže z chodidel a na Pankráci mu musel nohy ošetřit lékař. Po vyšetřovací vazbě vážil jen asi 46 kg. O charakteru soudu svědčí, že už ve vlaku do Prahy mu estébáci řekli, že dostane 15 let vězení, a skutečně je dostal.

Vystřídal několik vězení. Manželka pro něj opakovaně žádala o prezidentskou milost, takže mu byl trest několikrát zkrácen, až byl v květnu 1956 podmíněně propuštěn. Poté nemohl Jiří dlouho najít práci, ve Škodovce bývalého mukla nechtěli. Dlouhá léta pracoval jako elektrikář v podniku VKD – Výstavba kamenouhelných dolů ve Zbůchu.

Velkým Jiřího koníčkem bylo potápění, s kamarády založil první potápěčský klub. Potápěli se v lomech, v moři, ale také v plzeňských historických sklepech. Zemřel v březnu 2014.

Ilustrační foto.
Mrazivý týden začne v neděli