Původně jsem na šachový festival Ingem – Plzeň šla jen za účelem získání informací pro článek. Jako šachista jsem pouze laik, který si občas zahraje, když má po ruce známého a dlouhou chvíli.

Když jsem se s tím ale svěřila řediteli festivalu Petru Herejkovi, rozhodl, že jestli o nich chci psát a umím alespoň trochu pravidla šachů, přivede mi soupeře, abych měla dost materiálu. Souhlasila jsem.

Mým protihráčem se stal desetiletý Jan Trejbal, který k šachovnicím ve festivalu přišel jako předposlední v celé tabulce. Šachům se věnuje od pěti let, hru procvičuje doma s mladší sestrou, která byla na mistrovství Čech, a tatínkem, který podle jeho slov hraje dobře, ale teorii vůbec nezná.

Nejdříve jsem myslela, že hra není tak důležitá a že se u ní o svém protivníkovi dozvím něco zajímavého pro článek, hned prvních několik tahů mě ale ujistilo, že jestli chci mluvit, prohraju hru během několika minut.

Protihráč neváhal, sázel figurky na políčka tak rázně, jako by věděl, že to má od začátku v kapse a já začínala mít pocit, že přistoupit na hru nebyl moudrý nápad. Že stejně brzo skončím, nejspíše zablokovaná vlastními černými figurkami ve zběsilém útěku před bílými.

Nakonec jsem se rozhodla, že se nenechám rozhodit několika prvními tahy a odvážně se do toho pustím. Můj soupeř ale přišel na novou taktiku, jak mě znervóznit. Po každém mém tahu pokyvoval hlavou, jako kdybych dělala přesně to, co on chce. Začínala jsem mít dojem, že každý tah je velká chyba a největší byla začít rozestavováním pěšáků cik-cak po šachovnici.

Když nakonec místo téměř okamžitého pohybu figurky zůstal přemýšlet, proběhla mi hlavou jediná otázka – co příšerného vymyslí? Moc jsem se nemýlila. Kudy mi vběhla bílá královna mezi mé figury, to mi bude ještě dlouho záhadou. Každopádně jsem se ocitla pod několikanásobnou palbou šachů jak z její strany, tak ze strany koně, který přiskákal z nepřátelské obrany, jako by přišel na výlet.

Čekala mě dlouhá královská procházka. Naštěstí jsem měla pěšáky rozestavné tak, že se nevyplnily mé nejčernější obavy a nezablokovala jsem si únikovou cestu sama. Mohla jsem vesele kráčet políčko po políčku pryč, neúnavně pronásledovaná bílou královnou, až se mi podařilo mezi mého krále a ji nastavit jinou figurku – odvážného střelce.

Tím se mi sice podařilo zastavit tažení nepřátelské královny, ale zezadu mě začal znovu ohrožovat kůň. A můj protivník stále vědoucně pokyvoval hlavou. Došla jsem k závěru, že jestli se chci dostat k něčemu jinému než neustálému útěku, budu ho muset vypudit. Hodila jsem všanc svou královnu. Její první a zároveň také poslední velký tah. Královna za královnu a střelec za střelce. Oba jsme ztratili dvě figurky a já měla konečně svoje řady jen černé. Na chvilku jsem si mohla oddechnout.

Někdy v téhle fázi snad poprvé za celou hru můj protihráč promluvil. Zajímalo ho, odkud jsem přišla a koho reprezentuji, když ho jeho trenér přivedl, aby si se mnou zahrál. Myslím, že ho moje odpověď zklamala a v duchu začal počítat, kolika tahy mi dá mat. Alespoň na to vypadal.

Začala jsem pomalu vyjíždět s figurami na šachovnici, i když jsem v hlavě ještě neměla zcela ujednoceno, co vlastně budu dělat a co vymyslím. Jasno jsem měla pouze v tom, že chci sebrat co nejvíce bílých figurek, aby mě nemohly ohrožovat, a zároveň ztratit co nejméně svých.

Soupeř na to přistoupil a zhruba po dvaceti minutách hry jsme společně pročistili původní řady tak na polovinu. Později mi došlo, že jsem mu tím nejspíš jen pomohla, protože mi na konci hry prozradil, že nejhůř se mu hraje ve chvíli, kdy je na šachovnici nejvíce figur a někdo na něj útočí.

Útok ode mě sice byla poměrně nereálná věc, ale faktem zůstalo, že po pročištění pole začaly bílé figurky usilovat o výhru. Když u protihráče došlo na rošádu a mě zbyl z velkých figur jen střelec a věž s králem, byla jsem si jistá, že šanci na smysluplný šach už nedostanu.

Figurka vzala figurka a já zůstala s pěšákem a králem. Soupeř s králem a pár pěšáky víc, než měla já. Nemusela jsem moc počítat, abych položila zásadní otázku – „Má to ještě cenu?". Bílému pěšáku chybělo přeběhnout čtyři pole na konec šachovnice, já to k němu králem měla polí šest.

V zájmu reportáže jsem zůstala hrát. Chvíli jsem zmateně sem a tam pobíhala králem a vymýšlela, jak proměnit svého posledního pěšáka v dobrou figurku. Od svého protivníka jsem si za to vysloužila trefný komentář. Děs.

Když se na konci šachovnice objevila opět bílá královna, místo pěšáka, zbýval jediný tah a dostala jsem jasnou bilanci. Mohla jsem dostat čtyři různé maty nebo tři paty. Soupeř zůstal nelítostný, dostala jsem mat. Ten, který se mu zdál nejlepší. „Čekal jsem menší odpor," okomentoval hru na závěr. I to mě jako výsledek potěšilo.

Eliška Hřebenářová