„Byl v obci řídícím učitelem a svou sbírku založil před 1. světovou válkou. Měli jsme ji v chalupě, vlastně jí byla plná. Otec, rovněž pedagog, v jeho díle zdatně pokračoval a rozšířil ji hlavně o národopisnou část. Můj předchůdce starosta spolu se zastupiteli mně pak v roce 2000 pro účely vybudování muzea poskytl prostory po bývalé spořitelně, v přízemí úřadu městyse,“ prozradil Pomahač.

Muzeum dobře slouží návštěvníkům, kteří se do Žinkov přijedou podívat. Zvláštní skupinu tvoří cizinci, zejména Holanďané, Němci a nyní Američané. Jejich zápisy v pamětní knize svědčí o nebývalém zájmu o historii Žinkovska.

Sbírku ale hojně využívají i žáci zdejší školy. Na rozdíl od velkých muzeí si tady mohou některé exponáty osahat, čímž se jim vryjí mnohem hlouběji do paměti. Velký úspěch sklízí například možnost vyzkoušet si drcení zrn obilí na plochém kameni zvaném zrnotěrka tak, jak to dělali pravěcí lidé od mladší doby kamenné až do příchodu Keltů.

Z tohoto období je zde artefaktů celá řada, neboť okolí Žinkov bylo v pravěku hojně osídlené. K vidění jsou zde střepy celé keramické nádoby, pazourkové úštěpy, ale například i kostěná brusle. Následují i kovové nástroje a ozdoby z doby bronzové a železné. Má se za to, že na Žinkovsku Keltové dokonce těžili zlato, o čemž svědčí dodnes patrné prohlubně a haldy v terénu, takzvané sejpy. Osídlení Žinkovska pak podle nálezů kontinuálně pokračuje až do středověku a novověku.

Ani toto období nesmí být v historií proťatých Žinkovech chybět. Například jména z berní ruly dokazují, že potomci zdejších starých rodů v Žinkovech zůstali dodnes. Pomahač se ponořil do archiválií a kronik, odkud čerpal informace o historii všech obcí žinkovského panství. Návštěvníci muzea si mohou prohlédnout například dnes zapomenuté vybavení běžné venkovské domácnosti, ale i školy nebo hospody. Nesmí tu chybět ani láhve od piva, které se v Žinkovech přestalo vařit v roce 1923.

„Ke každému z těch předmětů tady bych vám mohl říci nějaký příběh,“ směje se starosta a ukazuje na vzácný, ručně vyšívaný sokolský prapor, který zůstal po dobu minulého režimu ukryt na půdě jednoho z místních obyvatel.

„Nebo naše dřevěná Žinkovská madona, kterou místní zachránili z hořícího kostela v roce 1684. Vůbec jsme o ní nevěděli. Až v roce 2003 mně zatelefonoval jeden z milovníků žinkovské historie, jestli vím, že je teď umístěna v Národní galerii, v Anežském klášteře v Praze. Tak jsme s galerií uzavřeli smlouvu, abychom mohli vystavovat její jedinou fotografii,“ prozradil Pomahač a zalitoval, že madonu ze Žinkov nesmí městys, podle uzavřené smlouvy nikde, ani třeba na pohlednicích, zveřejňovat. „Pokusím se to změnit,“ dodal starosta, který si na sebe vzal ještě jeden závazek. Až prý bude mít více času, chtěl by se prokousat starými účetními knihami, které jsou zde také vystaveny. Určitě v nich totiž bude zase něco zajímavého, co by se lidé mohli o Žinkovech ještě dozvědět.