Jen v měsíci březnu šetřili plzeňští policisté 22 těchto případů. Ovšem chytit někoho při psaní své značky, mezi sprejery nazývané TAG, a dokázat mu, že potagoval ještě dalších sto rohů, jsou dvě zcela odlišné věci. „Pokud chytíme sprejera při činu, následně zjišťujeme, zda nemá na svědomí i další dílka. Je však těžké to prokázat. I když víme o dalších stejných podpisech, těžko můžeme, pokud se pachatel sám nepřizná, dokázat, že podpisy nebyly jen napodobené někým jiným,“ řekla policejní mluvčí Martina Hábrová.

Pomáhají svědkovéTag Baws patřící dopadenému mladíkovi

Na konci března chytili policisté 18letého sprejera s tagem BAWS. Toho viděl svědek, jak se svými dvěma kamarády píší na zdi ve Smetanových sadech. „Dva z nich měli špinavé ruce od barvy. Oba shodně tvrdili, že je to od fixů, starší z nich vyndal z kapsy dva fixy a mladší (16 let) se pochlubil hned třemi. Vyšetřování kriminální policie nakonec ukázalo, že zeď asi tří domů pomaloval jen jeden z nich,“ uvedla policejní mluvčí Michaela Altmannová.

Tag Baws ale není v centru města jen na těchto třech domech. Minimálně čtyři jsou v Sedláčkově ulici, pár v Prešovské, několik na náměstí, minimálně dva ve Smetanově ulici, další jsou třeba v Plachého, na Americké, nebo dokonce v trolejbusu č. 466. A zdaleka to není vše. Vedle tagu Baws se nápadně často objevuje tag, který by se dal přečíst jako Gwik. Že by kamarád? „Asi jo, to bude Crew. To znamená parta sprejerů, kteří chodí spolu,“ řekl jeden bývalý plzeňský sprejer. Může být Gwik mladším ze zadržených, který ukazoval tři fixy? „Policisté tuto možnost nevylučují, případem se stále zabývají,“ řekla Hábrová.

Píší všude

Mnoha lidem sprejeři znepříjemňují život. Zohyzdí jim dům a mnohdy způsobí, že jejich majitelé musí na odstranění nápisů obětovat nemalé finanční častky. Píší nejen na zdi, ale hodně i v prostředcích hromadné dopravy. Ptáte se, proč to dělají? Podle bývalého sprejera se v podstatě snaží o to, aby jejich tag byl na co nejvíce místech a co nejvíc na očích. Ale jde i o kvalitu. „U vlaků a městské hromadné dopravy jde o adrenalin,“ říká sprejer.

Mezi nejčastěji sprejery napadané vozy MHD patří tramvaje, a to zejména druhé vozy v soupravě. Výjimku netvoří ani zcela nové vozy. „Škody, které naší společnosti toto vandalství přináší, odhaduji za loňský rok na několik desítek tisíc korun,“ řekl generální ředitel dopravních podniků Michal Kraus. Poznamenal, že do barev sprejeři přidávají například brzdovou kapalinu, čímž dosahují vysoké kvality. „Nejsme pak schopni zajistit potřebnou chemikálii, kterou bychom tento nástřik odstranili,“ dodal Kraus.

Tresty bývají směšné

„Za sprejování hrozí pachatelům až jeden rok odnětí svobody nebo peněžítý trest,“ řekl policejní mluvčí Jaroslav Ibehej. Podle bývalého sprejera by bylo efektivnější ukládat za tyto činy veřejně prospěšné práce. „Když policajti už někoho náhodou chytí, tak mu stejně nedokážou, že dělal i další věci. Dají mu pokutu pět stovek, on se tomu zasměje a píše dál. Kdyby mu nařídili nápis odstranit a napařili 50 hodin sbírání odpadků, tak by to mělo větší smysl,“ dodal sprejer.

Tresty za sprejování jsou otázkou legislativy a důkazů. „Je těžké chytit tyto pachatele přímo při činu. Pomohlo by nám, kdyby lidé, kteří někoho sprejovat uvidí, neváhali a nebáli se to oznámit na lince 158,“ řekla Hábrová.

Všichni sprejeři nejsou z jednoho pytle

Díla mladších sprejerů, kteří nemají vypsanou ruku, se nelíbí ani zkušeným writerům, kteří se sprejerství už nějaký čas věnují. Ti se snaží, podle slov bývalého plzeňského sprejera, své obrázky hodně propracovávat a vidí v tom jakýsi druh „umění“.

„Na legálních zdech si s tím hrají třeba celý den, i když vědí, že může přijít nějakej mladej, celé to přestříkat a zničit. Takovým mladým se říká toy,“ vysvětlil sprejer. „Toy udělá rychlou mazanici, která se hnusí i nám. Když za noc počmárá celé centrum města, tak to nebereme,“ dodal.

Udělat hodně propracovaný a barevný obrázek není nijak levnou záležitostí. Takové graffiti vyjde i na dva tisíce korun. Ale každý koníček prý stojí peníze.

Writeři, kteří jsou už na této úrovni, raději využívají zdi, na kterých je sprejování povoleno. „Taková oficiálně určená stěna pro tyto účely je v Plzni ve Vejprnické ulici,“ řekl vedoucí odboru výstavby a dopravy městského obvodu Plzeň 1 Zdeněk Hanzelín.

Sprejeři také dělají na zakázku. Jejich dovednosti mohou lidé využívat pro účel reklamy, na výzdobu klubů, ale i do bytů.

„Je jasné, že každý nějak začínal. My jsme také dělali tagy ve městě. Ale nikdy jsme nepsali na památky. To bylo pro nás tabu,“ řekl sprejer.

„Nejvíc jsou graffiti na vlacích a metru. Tam je na to málo času. Jde o rychlost, ale samozřejmě i o kvalitu. Když někdo udělá dobrý obraz na vlak, tak je to hodně ceněný. Ale nějaká trapná vlnovka na vlaku, kterou udělal toy, je ubohá,“ řekl sprejer.

Graffiti se rozšířilo z Ameriky do celého světa

Fenomén graffiti vznikl v 60. letech v americkém New Yorku. Rozšířil ho mladík jménem Demetrius, řečený též Taki, který se živil jako pěší doručovatel zpráv a zásilek. Taki nebyl prvním writerem, ale podepisoval se v ulicích s takovou vervou, až se sami obyvatelé New Yorku začali zajímat o to, proč se všude nápis Taki objevoval. Vysvětlení přinesly v rozhovoru s ním The New York Times, a stovky jeho následovníků se začaly řídit prvním pravidlem graffiti - piš své jméno!

Cesta graffiti se od počátku prolínala s vývojem hip hopu, jenž byl temnou a pohrdavou odpovědí mladých obyvatel černošských ghett na nablýskané, bezobsažné křepčení v zavedených klubech. Prvním průkopníkem graffiti u nás se stal krátce po revoluci ostravský MANIAC, který se svým graffiti artem dokonce úspěšně odmaturoval a pokračoval na pražské AVU. Motivy prvních tvůrců, pocházejících často z prostředí uměleckých škol a pokoušejících se využít ulici coby sdělovacího prostředku s pravidlem „na historické památky a budovy ne!“, se lišily od těch, se kterými braly do ruky spreje jejich newyorské vzory.

Graffiti a street art díla mohou být vším, čím jejich autoři chtějí - vypointovanou legráckou, upozorněním na sociální či politické téma, nebo „jen“ estetickou hrou.

Co si myslí o sprejerech obyvatelé Plzně

Většina lidí považuje sprejerství za vandalismus. Sprejeři tuto činnost nazývají i uměním.

„Zabít! Nebo aby to bylo korektní, tak potlačit. Je to transkulturální klystýr. Zrovna předevčírem jsem na Zámečku viděl dva se skicama, jak začínali sprejovat. Potlačil jsem to hned v zárodku. Skici jsem jim sebral, zmuchlal a zahodil,“ odpověděl na otázku, co si myslí o sprejerech a jejich dílech, malíř Lukáš Kudrna.

„Jako laik ve vnímání tohoto seberealistického směru vidím tři hlavní úrovně jejich projevu. První skupina sprejerů jsou dospívající jedinci, kteří na sebe chtějí jen upozornit. V tomto případě nejde vůbec o umění, ale jen o psaní podpisů. Něco jako očurávání rohů nebo patníků a značkování si území. Druhá skupina v tomto směru vidí trend a smysl života. Třetí skupina svou činnost zaměřuje na legální plochy. Do té dospěli i někteří vandalové očurávající rohy, avšak svoji techniku povznesli k pouličnímu umění,“ řekla svůj názor studentka Marie Dvořáková.

„Na sídlišti to až tak nevadí, i když to není nic hezkého. Ale v historickém centru města je to hrůza. Sprejeři si ničeho neváží a ničí i památky. Jsem plzeňský patriot a mrzí mě, když za mnou přijede třeba návštěva z Moravy, že jim nemohu ukázat hezkou a čistou Plzeň. Všude jsou počmárané zdi a na chodnících psí výkaly,“řekl Karel Bílý.

„Ať si ty nesmysly čmáraj radši u sebe doma na svůj barák a neničí cizím lidem jejich domy. Je mi vždycky líto, když vidím nově opravený dům a nějaký vandal ho postříká sprejem. Asi si neuvědomují, kolik stojí nová omítka. Lidé na ni třeba střádali hodně dlouho. Měli by to těm lidem za trest znovu nahodit. Pak by si to rozmysleli,“ prohlásila prodavačka z Plzně Lenka Kohoutová.