Spolu s učitelkami pečuje o třiatřicet dětí s lehkým a středně těžkým mentálním postižením. Škola se těší dobré pověsti. Se speciálním školstvím to však už tak dobré není. Většině pedagogů z těchto škol prý dělá vrásky pojem zvaný inkluze.

Co je to inkluze?
Inkluze je založena na myšlence, že v jedné třídě by měly být vzdělávány všechny děti – tedy ty s průměrným a nadprůměrným IQ spolu s dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami. To jsou děti zdravotně znevýhodněné, které mají poruchy učení a chování, děti zdravotně postižené, děti nadané, děti ze sociálně znevýhodněného prostředí a děti z různých národnostních menšin. Pedagog by se jim měl věnovat rovnocenně a všechny děti by měly mít rovnou příležitost vstoupit do vzdělávání na stejné startovní čáře.

Kdo s tím nápadem přišel?
Nejprve to byly různé neziskové organizace, poté ministerstvo školství a vláda, která nedávno schválila Strategii boje proti sociálnímu vyloučení. Tato strategie ve vzdělávací části předpokládá transformaci – zrušení základních škol praktických, tedy bývalých zvláštních škol. Děti z nich by se pak měly vzdělávat s ostatními na běžných základních školách.

Vy s inkluzí nesouhlasíte.
My nejsme proti inkluzi jako takové. Musí být ale splněna řada podmínek – odbornost pedagogů, finanční a materiální zabezpečení výuky… Nesmí se zapomínat ani na osvětu a spolupráci s rodiči. Nelíbí se nám, že by se měly rušit základní školy praktické. Náš vzdělávací program sice redukovaný je, ale děti mají například zvýšený podíl praktického vyučování, což se jim hodí později, když jdou na učební obory. Mají také individuální přístup učitelů a další specifické podmínky. Vůbec si nemyslíme, že by jim byla ukradena možnost dalšího vzdělání – současný vzdělávací systém je dostatečně propustný.

Už někde k inkluzi dochází?
Já tvrdím, že na naší škole inkluzivní vzdělávání už probíhá. Máme tu děti, které speciální přístup nepotřebují, i ty, pro které je velmi důležitý. V současné době vyučujeme podle tří školních vzdělávacích programů – pro žáky běžné základní školy, dále podle upraveného vzdělávacího programu pro žáky s lehkým a také středně mentálním postižením. Všichni jsou vzděláváni v jedné budově, starají se o ně kvalifikovaní pedagogové. Každý měsíc máme oborové a projektové dny, kdy se vzdělávají dohromady, pracují ve smíšených skupinách. Běžně se potkávají na chodbách, jezdí na společné výlety, zúčastňují se slavností, kroužků či socializačních pobytů. Ale v rámci běžného vyučování jsou vzděláváni odděleně podle svých schopností. Podle mne je to tak správně.

Jak by začlenění dětí do běžných škol ovlivnilo jejich psychiku?
Děti se mohou v prostředí, kde nejsou žáci se stejnými problémy, cítit špatně. Když jsou ale v kolektivu, do kterého patří, více se snaží a daří se jim, zažijí úspěch. Každé dítě může být úspěšné a má právo dostat kvalitní vzdělání v souladu se svými schopnostmi.

Bál bych se hlavně toho, že děti z běžných škol ty jiné nepřijmou, budou se jim posmívat…
Právě tak je naše společnost bohužel nastavena. Inkluze sama o sobě je krásná myšlenka. Znamená to: Všichni máme stejné podmínky, možnosti a schopnosti. Ale takhle to není. Nevím, proč by najednou měli všichni dělat vše za stejných podmínek. Zástupci Asociace speciální pedagogů měli 30. ledna spolu s poslaneckým výborem pro školství velké jednání a pan europoslanec Jaromír Kohlíček říkal, že přístup České republiky nechápe. Podle něj se o naší zemi v Evropě ví, že její vzdělávací program je jeden z nejlepších, nikdo po nás nechce změnu. Například co se gramotnosti týče jsme téměř jediní, kdo se zabývá všemi dětmi – i menšinami. Snažíme se, aby do škol chodili i ti, kteří o vzdělání vlastně nestojí. Velmi mne mrzí, že my sami si přesto vzdělávací systém haníme a chceme jej měnit.

Je možné to nějak řešit?
Myslím, že řešením je například model, jaký funguje u nás v Touškově. Zvláštní škola se v roce 2003 spojila se školu základní a jsme jedna organizace. Skupinová integrace – samostatné třídy pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami na běžných základních školách, kde se děti budou moci vzdělávat dále podle upravených vzdělávacích programů, by mohla být velmi dobrým řešením. Jsem si ale jistá, že i samostatně zřízené praktické školy jsou velmi důležité. A samozřejmě by se rodičům měla ponechat i možnost individuální integrace.

S tím, o čem jsme mluvili, souvisí i připravovaná výstava.
Ano, příští čtvrtek 15. března se v plzeňské Galerii Paletka uskuteční vernisáž výstavy Pozorujeme svět. Půjde právě o práce našich žáků. Myslím, že ukázky toho, co děti dovedou, mohou spoustu lidí přesvědčit, že vzdělávání podle upravených programů jim nijak neškodí, právě naopak.