„Výcvik orla zabere spoustu času. Nejprve se nosí na rukavici, na tu si musí zvyknout a přestat se bát. Pak začne z rukavice přijímat potravu,“ vysvětluje jeden z prvních kroků David Straňák z plzeňské zoo. Když je orel na rukavici navyklý, pokračuje se s krátkými přílety na šňůře, která se postupně prodlužuje, až se jednoho dne odstřihne. „Stává se, že pták uletí, s tím se musí počítat. Navíc se nám ani sami nevrátili a museli se hledat. Někdy se jim dává vysílačka, ale většinou létají bez ní a někdo nám pak zavolá, že viděl orla na poli,“ uvádí Straňák. Na Plzeňsku se totiž jedná o ojedinělý jev. Orli mořští, tedy alespoň jejich evropsko–asijský druh, se v České republice ale vyskytují. Například v jižních Čechách, na jižní Moravě a v severních Čechách v oblasti velkých vodních ploch.

Z jižních Čech se šíří i zásluhou jednoho německého sokolníka, který tam rozmnožil v 70. a 80. letech několik párů. „Zatím se vrátili všichni zběhlíci,“ říká Straňák.

Největší riziko, že orli uletí, je, když budou najedení. „Musí se hlídat jejich optimální váha, jak mají o nějaká deka navíc, znamená to, že nemají ještě hlad, a může se snáze stát, že za nabízenou potravou, jednodenními kuřaty, nepřilétnou,“ vysvětluje sokolník. Proto se před vystoupením váží. Orli dostávají také ryby nebo hovězí srdce.

„Počítat se musí i se zraněními, škrábnou vás zobákem nebo pařátem, nestane se ale, že by vám tento dravec vykloval oko. Má totiž zahnutý zobák, takže toto riziko hrozí spíš u čápů nebo volavek,“ uvádí Straňák.

Orlí bratři, Mirek, Pat a Mat, kteří se přes sezonu předvádějí v Plzni návštěvníkům, patří Milanu Zalešovi, nebo spíše mu jsou zapůjčeni ze zoo Praha a tam se také na zimu vracejí. Straňák má jen myslivecké zkoušky, ale na Moravě, odkud pochází, byl na sokolnickém setkání, kde dostal kontakt právě na Zaleše. „Uvidím ale, zda tady budu i příští rok, práce je moc pěkná, ale v zimě končí, a tak si musím do jara hledat jinou,“ dodává mladík.