Především je nutno si uvědomit, že hra a sedma se počítá zvlášť, takže si každá ze stran musí ujasnit, na co se soustředit především. Existují samozřejmě i hry, ve kterých je cílem vyhrát obojí, ale tam sehrávka nebývá příliš obtížná, rozdíl v síle listů je příliš velký. Takže nejprve varianta, kdy je sice hlášena sedma, ale ta projde bez povšimnutí, zato na hru přijdou tři nebo ještě více fleků. Pak je nutné se soustředit na každou desítku, protože větší počet fleků než dva většinou znamená hodně mariášů pohromadě, a tudíž velké riziko, že vítězná strana hry uhraje tichou stovku, při všech mariáších v ruce je to dokonce jistota. Takže v tomto případě si závazku sedmy budeme všímat jen v odůvodněných případech, riziko prohrání hry kvůli chycené sedmě za to nestojí. Takže dostane–li se třeba jeden z protihráčů na štych, klidně ponese svůj poslední trumf, aby mohl mazat.

Mnohem častější je však situace, kdy dražší je sedma a pak je třeba hrát především na sedmu a naopak se nedívat na puštěnou desítku. Velmi důležitý bývá první výnos. Má-li ho forhont, pak by se měl rozhodnout především po ambu, jestli dával ambo jediný protivník nebo jestli se protihráči o fleky rozdělili, v tom případě bývá nejlepší nést trumfa. Jinak je logický výnos od své nejlepší, to jest nejdelší barvy.

Nese-li do prvního štychu hráč, který flekoval sedmu, zachová se většinou podobně. Velmi důležitá je však hlavně sehrávka spoluhráče. Platí jednoznačná zásada, že hráč flekující sedmu se musí poslouchat, to znamená, že vynese-li do prvního štychu dejme tomu zelené a spoluhráč se poté dostane na výnos, je jeho povinností opět nést zelené, i kdyby to měla být desítka, kterou aktérovi tímto odevzdávám. Výnos čehokoli jiného je signál, že už zelené nemám. Pokud má spoluhráč flekujícího hráče první výnos, je to poněkud svízelná situace, zvlášť když aktér sedí až na konci. Pak většinou platí heslo „od esa hráti budeš“, čili má-li v ruce nějaké eso, měl by ho nést s tím, že je třeba být opatrný, když dotyčná barva je příliš dlouhá. Dá se očekávat, že barva, kterou já mám obsazenou silně, bude u spoluhráče slabá. Ideální výnos je tak esem od barvy obsazené třemi kartami, pokud je to samozřejmě možné.

Pokud eso aktér bije trumfem, je „nalezen“ a v dalším stačí barvu opakovat, dokud nedojde. Pokud eso projde, je velmi důležitý odhoz flekujícího hráče. Je zvykem odhazovat „shora“, takže odhození sedmy či osmy od spoluhráče je jasný signál změnit nesenou barvu, kdežto odhození krále by mělo znamenat, že je možné barvu opakovat. Samozřejmě může dojít k situaci, kdy je král odhozen, protože je plonk, ale mariáš prostě není básnička.

Pokud není v ruce eso, pak je dobré nést od barvy středně dlouhé s desítkou, u barvy bez ostrých z pozice zadáka pak králem, může dojít k situaci, kdy aktér musí bít desítkou a předák si na ní pochutná esem. V další hře je pak důležité především pečlivě počítat odehrané trumfy, a to pokud možno nejen jejich počet, ale i výšku, a zkušení hráči nesledují jen trumfy, případně hlavní prvně nesenou barvu, ale barvy všechny. A nesmí se zapomínat na často se vyskytující variantu, kdy aktér má natolik silný list, že určitě hraje poslední štych, ale už jen torzo v trumfech, takže při dobrém počítání je možné zjistit, že nejčastěji trumfnutí esem a poté obehrání dobré barvy znamená, že aktér si sice štych trumfovou sedmou uhraje, ale není to štych poslední.