S povoláním se u Romů dědí i kožich

Koleje mu přirostly k srdci natolik, že dovolené pravidelně tráví ve vlacích po celé Evropě. Ve středu v Plzni oslavil své padesátiny, už dvacet let sem totiž jezdí do práce.

„Začínal jsem jako mechanik motorových lokomotiv, po vojně jsem se stal výpravčím. To je to nejkrásnější zaměstnání, které znám,“ tvrdí Klatovan, který v uniformě a s tzv. plácačkou (které se správně říká výpravka) strávil deset let. Pak mu sen o výpravčím zhatily zdravotní potíže. „Takže se ze mě stal úředník. Ale u dráhy jsem zůstal, tu opouštět nehodlám,“ říká Miroslav, který na železnici doslova vyrostl.

Nejstarší z rodiny Romů na železnici pracoval jako traťový dělník, v jeho šlépějích šel i Miroslavův otec. Jeho funkce se jmenovala průvodčí nákladních vlaků. „Což neznamená, že by štípal lístky, byl posunovač,“ vysvětluje Rom. Z generace na generaci si tito ´ajznboňáci´ předávají nejen uniformu, ale i kožich. Je služební, hodně těžký a na nošení už prý moc není. „Mám ho jen na památku nebo na masku čerta,“ směje se železničář, který má dodnes schovanou také svou první červenou čepici.

Ptát se, kde Miroslav tráví dovolené, je zcela zbytečné. „Jezdíme vlakem po celé Evropě. Krásné expresy a vysoká úroveň je třeba v Německu. ve Francii nebo i ve Španělsku.“ Na opačném konci srovnání je podle něj doprava na Balkáně, v Bulharsku, Rumunsku a Turecku. „Třeba v Bulharsku vlaky jezdí čtyřicetikilometrovou rychlostí, pořád se někde stojí, zkrátka hrůza,“ popisuje nadšenec.

Miroslav strávil na železnici celé dětství, a tak se i ke svému povolání dostal. „Jezdil jsem potají služebním vozem, nikdo mě nesměl vidět. Miloval jsem také jízdy na parní lokomotivě,“ vzpomíná čerstvý padesátník. S trochou smutku však dodává, že zřejmě pokračovatele, tedy někoho, kdo by převzal železničářské žezlo, ve svých dětech nenajde. „Dcera je ekonomka. Syn sice uvažoval, že by se stal strojvůdcem, ale od toho zatím upustil a věnuje se pohostinství,“ uzavírá Rom.