VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Redaktor táborovým vedoucím: Děti zažily opravdickou vojnu

PŘEBUDOV - „Dneska je nejhorší den. Teda pro děti,“ těmito slovy mě přivítala skupina vedoucích na dětském letním táboře v Přebudově. Do jednoho byli oblečeni ve vojenském, kdo neměl v ruce pistoli či samopal, jako by nebyl.

13.8.2008
SDÍLEJ:

Před odjezdem z Přebudova jsem mohl směle prohlásit: „Za dobu mé služby se z provazového žebříku nikdo nezřítil.“Foto: Archiv

Pochopil jsem, že děti dnes zažijí opravdové peklo – připravený pro ně byl vojenský den. „Ještě, že dělám vedoucího,“ pousmál jsem se. „Akorát nemám maskáče,“ dodal jsem. Při slovech vedoucího Kulíka mi však rty lehce ztuhly. „Počkej, počkej, ty budeš dělat dítě, ne?“ zkoušel to na mě. Sérií několika výmluv jsem se z toho vykroutil a rozhodl jsem se, že když už si coby novinář hraji na táborového vedoucího, můžu si coby vedoucí hrát na vojenskou inspekci v civilu. Jasno jsem měl v tom, jak tuto reportáž psát – jinak než formou deníku to zkrátka nepůjde.

7.30 – Rozespalí a ochraptělí vedoucí se scházejí k poradě. Mluví mimo jiné o tom, kdy táborníky vzbudit. Všichni se tváří dost vážně, zatímco já po více než hodinové jízdě autem asi trochu nepřítomně civím.

7.45 – Děti už měly být podle původních plánů dávno vzhůru, nicméně nikomu se do jejich probouzení právě dvakrát nechce. „Takhle dřív všichni vstanou sami,“ brblají někteří vedoucí.

7.55 – Některé děti už opravdu z chatek a stanů vylézají. Vedoucí naposledy kontrolují své zbraně. Plastové kuličky, které vyletují z jejich hlavní, s podezřelou samozřejmostí trefují cíle. Jsem vážně rád, že 'nedělám dítě'.

8.05 – Je rozhodnuto, jdeme je vzbudit. Vrháme se mezi stany, bušíme do dřevených podsad a za ukrutného řevu nutíme i ty největší spáče vylézat z brlohů. Musím říct, že mě to celkem baví. Vzpomínám si na svá tábornická léta a je to pro mě takové malé zadostiučinění.

8.15 – Pravý vojenský nástup se vším všudy – dětmi vyrovnanými v řadách na délku paží, několika zevlujícími flákači a šíleným způsobem buzerujícím velitelem Karlem. Stojím v řadě s ostatními, přísně se dívám a občas si něco pro efekt zapisuji do poznámkového bloku. Při rozcvičce, která nástup zakončuje, je mi líto funících dětí i předcvičujících kolegů.

8.30 – Čas na snídani. U vchodu do kuchyně hlídkují ozbrojenci, jednotlivé oddíly dovnitř pouštějí jen v případě, že žádný z jejich členů nechybí, všichni stojí v řadě a mají připravené ešusy. Pár menších dětí jde okolo mě a slyším, jak si šuškají: „Kdo to je?“ Připravuji si pro ně překvapení.
Při snídani se dozvídám, že pro děti je naplánovaný den na vojenském cvičišti – budou se potýkat s opičí dráhou, střelbou na terč, během v plné polní a podobnými lahůdkami.

8.55 – Když jsou všichni najedeni, přijde na řadu druhý nástup. Vedoucí mě oslovili, jestli dětem zavelím.

9.00 – Zvoním na železo jako blázen a na celý tábor řvu „Nástup! Jedu, jedu, jedu! Hněte sebou!“ Postavím se k seřadišti, pozoruji trousící se táborníky a nepřestávám na ně hulákat. „Díval jsem se ráno na vaši rozcvičku. Nebylo to špatný. Bylo to otřesný! Hrůza! Vy si možná myslíte, že když nejsem v zeleným, tak že nejsem svině – ale z toho vás vyvedu!“ hartusím a po chvíli se mi to zalíbí tak, že mluvím, nadávám a kontroluji zástupy dětí s nečekaným zápalem. Možná právě proto si asi tři čtvrtiny svého proslovu nepamatuji. Vím jen, že ačkoliv jsem hrál hodně vzteklého, oproti některým jiným vedoucím jsem byl pořád poměrně hodný. Když jsem skončil a dal pohov, děti mě odměnily nefalšovaným potleskem. To jsem nečekal a vážný výraz byl ten tam.

9.30 – Začíná vojenský den. Jako stanoviště jsem si vybral opičí dráhu. Kontroluji děti lezoucí po provazovém žebříku. Některé z nich mi po proslovu příliš nedůvěřují, ale když vidí, že je na žebřík nechám vylézt, nepokouším se je setřást dolů, a když na to přijde, tak jim ho i přidržím, hned se se mnou vybavují. Stejně si ale neodpustím občas na někoho houknout“ „Lez, už tam skoro jsi.“

11.20 – Opičí dráhu zdolala poslední skupina těch nejmenších dětí. Rozhodli jsme se, že si s nimi projdeme zbylá stanoviště. No, projdeme, to není správný výraz. Rozkazy se mají poslouchat, a tak uháníme poklusem, seč nám síly a dech stačí. Do tábora se vracíme krátce před polednem, což je čas akorát na oběd.

12.15 – Bramborovou polévku s díky odmítám, ale baštím alespoň bavorský vdoleček. S dětmi u stolu klábosím o tom, jaká je novinařina a vysvětluji jim, že to vážně nevypadá jako v seriálu Redakce. Dostávám i pochvaly za svůj proslov při nástupu. „Fakt jsme ti to málem sežraly, že jsi takovej prevít,“ hodnotily můj výkon dívky.

12.25 – Loučím se s obědvajícími vojáky i vojandami, některým z nich slibuji, že příští rok přijedu zase. A že si možná pro změnu zahraji na dítě. No, ještě uvidíme.

Autor: Pavel Korelus

13.8.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
David Boubel se narodil 26. července ve 4:14 mamince Miroslavě a tatínkovi Lukášovi z Plzně. Po příchodu na svět ve FN vážil bráška dvouleté Nelinky 3400 gramů a měřil 50 cm.
9

Miminka z 19. srpna

Ilustrační foto.

Bezdomovci? Možná za Bolevákem či na Švabinách

FOTO: Areál za Plazou láká Plzeňany ke sportu

Plzeň - Plzeň ožívá sportem, až do 27. srpna se v prostoru amfiteátru a parku za OC Plaza koná Letní Sportmanie Plzeň 2017.

V parku Homolka našli mrtvého bezdomovce

Plzeň - Policie v sobotu v podvečer vyjížděla do slovanského parku Homolka u náměstí Milady Horákové.

Další placené parkovací zóny jsou na dohled. Ještě letos

Plzeň - Parkoviště zdarma u autobusového nádraží bude náplastí na další zpoplatněné ulice. 

Družku znásilňoval, pak ji oloupil

Klatovsko – Dva týdny hrůzy prožila v Klatovech 35letá žena z Lounska. Její přítel, Václav Dražský (28) z Chotěšova, ji opakovaně znásilňoval.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení