Takže je pátek po poledni a já přijíždím na zámek. Vítá mě Martin Dominik, zástupce kastelána, a hned mě vysílá s první výpravou. Samozřejmě že provázet nebudu, jen mohu sledovat při práci zkušenou průvodkyni Štěpánku Karlovou. Ta se ujímá dvou návštěvníků, mladého páru na prázdninové cestě.

Přivítá je a v zámecké chodbě v prvním patře začne vyprávět o historii zámku. Snažím se zapamatovat alespoň některé z jeho majitelů, jejichž jména i s letopočty Štěpánka vyjmenovává. Z jejího desetiminutového úvodu zůstávají v mé paměti dvě jména: Adama Jindřicha ze Steinau, který nechal nebílovský zámek postavit, a Jakuba Augustona, jenž byl jeho stavitelem.

Vcházíme do prvního salonku, kde zazní krátká přednáška o rokokovém stylu, a následují další informace o vybavení pokoje. Za chvíli si všímám triku, jak odlehčit výklad a zároveň udržet pozornost návštěvníků. Štěpánka pokládá hádanky: „Schválně, jestli poznáte, k čemu sloužila tato porcelánová nádoba?“ ukazuje na třicet centimetrů vysoký soudek s několika otvory. Mladá žena nesměle poznamenává, zda nešlo o aromalampu. „Ne, ale fungovalo to na podobném principu,“ pomáhá návštěvníkům Štěpánka. Teď už je to jasné, jde o vyhřívané sedátko. Tak tuhle část si zapamatuji celkem snadno. Větší problém mi ale dělá vyslovování cizích slov, třeba pietra dura.  Výraz, který v italštině znamená tvrdý kámen a označuje se jím technika vykládání nábytku, při níž se používají drahokamy a polo〜drahokamy. Prohlídka trvá čtyřicet minut, všechny jsou vyplněny informacemi, a Štěpánka ani jednou nezaváhá. „Provádím tady už pátým rokem, po celou dobu svých studií,“ poznamenává a prozrazuje, že právě dokončila plzeňskou pedagogickou fakultu, obor dějepis a angličtina.

Rozhodnu se absolvovat další prohlídku a věřím v zázrak, že mi v hlavě zůstane víc informací. Průvodkyně Andrea Svitáková je z Prahy a v Brně studuje dějiny umění. Uvědomuji si, že to, co vypráví, jsem rozhodně slyšela, stejné jsou i hádanky. Ale v salonku, kde Štěpánka hovořila o porcelánu, se Andrea rozpovídá o účesech rokokových dam.

Teď je na mně rozhodnout se, zda zkusím provést další skupinu návštěvníků. Je mi jasné, že čtyřicet minut informací mi v hlavě nezůstalo. Martin Dominik mi nabízí několik stránek textu, prý je mohu číst. Jenže před vstupní mříží čeká osmnáctičlenná skupina. Jsem rozklepaná, netroufám si před ně se postavit a navíc mi nepřijde fér, aby jim někdo četl nezažité informace z papíru. Při prohlídkách s oběma průvodkyněmi jsem si zároveň uvědomila, jak přirozeně udržují s návštěvníky kontakt a znají odpověď na jejich zvídavé otázky. Osmnáct lidí si zaplatilo vstupné, mají nárok na kvalitu, a tak se jich ujímá třetí z průvodkyň Blanka Světlíková. Já odcházím s Andreou, Štěpánkou a Martinem oblékat židle do pláštěnek. Právě začíná pršet. Židle jsou připraveny na večerní divadelní představení pod širým nebem. Pak se vracíme se do pokladny, prodáváme vstupenky a pohlednice a vyřizujeme telefony.

„Na některých zámcích průvodci skutečně jen provázejí, tady ale musí dělat, co je potřeba. Zalévají a plejí zahradu, střídají se v pokladně,“ vysvětluje Martin.

Průvodkyně bydlí ve věži nebílovského zámku, je–li pěkně, jezdí, ve volnu na kole a večer pak hrají kanastu.