„Je to polodivoké plemeno, které je uzpůsobené na život ve své původní domovině – lesích severu,“ vysvětluje Kudrnová. První kočku v Čechách ne úplně tradičního plemene si s rodinou pořídili před pěti lety.
„Byli jsme u chovatele ze stanice Narsil, který je do Čech přivezl poprvé. Bylo tam hodně koťat. To naše zasedlo mamce tašku a samo si nás vybralo. Tak to ostatně u koček většinou bývá,“ vypráví.
Získat pro Romanticu, které ale všichni říkají Norka, status chovnosti prý nebylo nic jednoduchého. „Je k tomu nutné dostat certifikát na výstavě a ty Norka nesnáší,“ říká Kudrnová.
První pokus prý skončil špatně. „Norka byla hodná, neudělala křivý pohled, ale jakmile se dostala na posuzování, začala syčet, a proto ji diskvalifikovali,“ vzpomíná Plzeňanka.
Na další výstavě už to ale vyšlo. Romantica tak mohla mít koťata. Narodilo se jich pět. U jejích majitelů nakonec zůstalo jen jedno, Dicky. „Ostatní jsou u chovatelů po celé republice,“ doplňuje.
Povahově jsou norské lesní kočky podle chovatelky společenské a hodně aktivní a hravé. „Dicky jsou už dva a půl roku, tak si člověk říká, že už by se mohla zklidnit, ale zatím moc ne. Stává se, že nás třeba dvakrát za noc vzbudí. Chce pochovat nebo si nás jen zkontroluje, jestli tam opravdu jsme,“ dodává.
Přitom přes den se prý moc chovat nenechá. „Nejspíše jí to přijde jako nuda, protože se nic neděje. Spíše ji baví, když jí na zahradě něco házíme a ona se může proběhnout,“ sděluje.
Někdy jsou to prý trochu nervy, ale většinou je to radost. „Člověk nesmí litovat materiálních hodnot. Sedačka může být poškrábaná, ale hlavní je, že kočka je spokojená,“ dodává majitelka.