VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Plzeňané vzpomínají na americké vojáky

Plzeň - Čtenáři Deníku vzpomínají na vojáky USA, kteří přesně před sedmdesáti lety dali sbohem Plzni a vlastně i celému Československu

20.11.2015
SDÍLEJ:

Manželé Krňoulovi z Plzně ve svém rodinném archivu opatrují fotografie ze setkání rodičů s vojáky, z osvobození, i podepsanou říšskou bankovku.Foto: Milada a Vratislav Krňoulovi

Bylo úterý 20. listopadu roku 1945 a na náměstí Republiky sláva. Mise amerických vojáků před sedmdesáti lety skončila a oni se loučili s Plzní i s republikou.

Přehlídky se zúčastnil i velvyslanec Spojených států amerických Lawrence Stein-hardt, nechyběl ani československý ministr zahraničí Jan Masaryk. Byla to vlastně definitivní tečka za válkou, a kdo z Plzeňanů jí tehdy přihlížel, vzpomínal na ni dlouho.

Američané opustili Československo do konce měsíce. Vzpomínky na ně Čechoslovákům nikdo nevzal, jak dokládá i tato strana. Všem, kteří se o své zážitky rozhodli podělit, děkujeme.

Přivezli nám svobodu i kino

Jako ročník 1929 jsme museli při zavření středních škol v roce 1944 nastoupit manuelní práci. V květnu 1945 jsme samozřejmě všichni jakési „totální nasazení" ukončili a zůstali doma.

Velká vojenská přehlídka se konala na náměstí. Jelikož bydlím na Borech, vedla moje cesta s bratrancem každé ráno do Borského parku, kde americká armáda měla velkou stanovou nemocnici v místech, kde dnes jsou tenisové kurty. Ve stanech nebyla jen nemocnice, ale i operační sál.
K areálu patřily i dva velké stany , dalo by se říci kulturní. V jednom z nich byla umístěna velká knihovna – pocket edition, denně čerstvé noviny i velká zásoba gramofonových desek. Druhý stan pak sloužil jako kinosál, ve kterém se denně promítaly americké filmy, každý den jiný.

A protože jsme se celý den pohybovali mezi vojáky a hráli s nimi volejbal nebo baseball, měli jsme večer možnost toto kina navštěvovat. Naše znalost angličtiny nebyla sice mimořádná, ale mnohé z filmů jsme si dovedli domyslet. Dnes už nedokáži spočítat, kolik jsme jich tenkrát viděli, ale zůstalo mi to jako základ do budoucna, jako zájem o film, což nakonec vyústilo nejen v členství v plzeňském filmovém klubu, ale i v jeho vedení.

Po prázdninách 1945 jsme nastoupili do školy, takže návštěvy kina se značně omezily. Přesně se nepamatuji na termín, kdy se celá stanová nemocnice přestěhovala do budovy hned vedle rozhlasu, kde v té době sídlila myslím nějaká organizace, která se starala o staré lidi. I tam jsme občas do kina zašli, pokud nám to dovoloval čas. A pak se americká armáda začala odsunovat a pro nás nastal konec návštěv.

Dodnes rád vzpomínám na čas, strávený mezi přátelskými americkými vojáky. Dobré bylo i to, že po odsunu těchto „indiánů" nastoupily jednotky, které ve svých řadách měly hodně Poláků, se kterými jsme se přece jen mohli lépe dorozumět.
Pavel Pták


Podepsaná bankovka, fotografie, vzpomínky

Manželé Krňoulovi z Plzně ve svém rodinném archivu opatrují fotografie ze setkání rodičů s vojáky, z osvobození, i podepsanou říšskou bankovku.

Na americké vojáky máme doma řadu památek. Podepsanou říšskou pětisetkorunovou bankovku, fotografie rodičů při setkání s Američany u našeho domu v Koterově a tetiččiny fotografie přímo z Plzně, které když vznikaly, bylo tetičce nějakých šestnáct let.

Pořád je všechny schováváme, je to památka. Bankovku si tehdy od vojáků nechali podepsat rodiče. Při každých oslavách výročí osvobození se chodíme podívat, už od těch vůbec prvních oslav, a zkoušíme se dopátrat rodin těch vojáků. Pídíme se už pětadvacet let a zatím se to nepovedlo, ale možná že se jednou najde někdo, komu by jejich jména něco řekla a kdo by nám pomohl.

Kdyby se podařilo s potomky těch vojáků spojit, bylo by to určitě dobré. Vždyť oni by možná taky byli rádi, kdyby se dozvěděli, kde a s kým jejich tátové strávili konec války.
Milada a Vratislav Krňoulovi

Jak se loučil černoch Luis

Bydleli jsme na Roudné od roku 1936 do roku 1945. Zažila jsem hezké dětství. Když Američané přišli, otec se s nimi seznámil, hrál jim na harmoniku a oni na oplátku jezdili na Roudnou, hráli na housle a na trubku, tancovalo se hnedle každý den. Byli tam černí i bílí. Jeden černoch se jmenoval Luis, měřil asi přes dva metry a hrál s námi Kolo, kolo mlýnský a Svatá brána otevřena.

Američané bydleli ve stanech na zadní Roudné – říkalo se tam U Vodárny. My jsme na Roudné bydleli za bývalým statkem Fürich, dnes je tam prý restaurace, a kousek dál se říkalo U Bejstů, tam byla pumpička. Kousek dál bydleli Makoňovi a Bendovi a tam se všechno tohle dělo. Bylo to moc hezké.

Pak jsem se s rodiči přestěhovala na Lochotín, do Berlína. Jaké bylo moje překvapení, když za mnou přišly spolužačky a přivedly s sebou Luise, aby se se mnou rozloučil. Museli odjet. Až pak jsem slyšela, že tři lodě byly potopeny. Bylo mi tenkrát čtrnáct a půl roku. Fotografie nemám žádné, ale vzpomínek moc.
Marie M

Svatba slečny Houdové z Černic, která si vzala amerického vojáka.Velká láska slečny Houdové

Občané Černic mávali přijíždějícím Američanům 6. 5. 1945. Mnoho Plzeňanů se s nimi spřátelilo a prožili společně hezké léto.

Dokonce tady i vzplanula jedna velká láska, když se slečna Houdová z Černic za krásných letních večerů zamilovala do jednoho příslušníka U.S. Army. Chodili spolu na procházky po okolí a tancovat do centra města na náměstí, kde se pořádaly celé léto různé přehlídky. Vzali se a odjeli do USA, kde založili rodinu a prožili tam hezký život.
Milan Šnajdr

Helou, bojs! Ou kej!

My kluci jsme vždy musili být všude. Nikde jsme nemohli chybět, nic jsme nemohli propást. U všeho jsme se motali, všechno jsme prosmejčili. Ale Amíci byli báječní. Bílí i černí. Naším obrovským zjištěním bylo, že nás neodháněli, že nás naopak tolerovali, ba dokonce někteří nás brali jako své kamarády. Hráli si s námi, laškovali, my jsme od nich pochytili řadu návyků.

Rychle jsme zvládali hovorovou „američtinu": Helou, bojs, Čvingam plís, Čóko, Džíp, Ou kej, Thénk jú ap. Mezi příslušníky „indiánů" z 2. pěší divize byla řada kovbojů, především z Texasu. Ti nás učili točit lasem nebo vrhat nožem. Asistovali jsme při jejich volejbalu, bejsbolu a dalších míčových hrách. Obdivovali jsme jejich hudbu, swingové hity, učili se českým překladům, například Až k nám přijdou kluci z Jú Es Ej…, a napodobovali jejich taneční rytmy. Prvními učiteli mých tanečních kroků byli Amíci. Jejich divoké taneční kreace při „boogie-woogie" jsme se snažili napodobovat. S nimi jsme rychleji dospívali. Chodili navštěvovat naše rodiny. Ochutnali naše „knedlovepřozelo". My zase jejich „menáž". Nechali nám svoje fotky, zámořské adresy a řadu dalších dárků. Zkrátka byli to „báječní muži na vrcholové technice".
Stanislav Bořík

Momentka ze 4. července 1945, kdy se Rusové na náměstí Republiky sešli s AmeričanyAmíci a Ivani

Můj táta často mluvil o tom, co se 4. července 1945 dělo na náměstí Republiky. Američané ten den slaví Den nezávislosti a v Plzni měli oslavu, jakou asi nikde jinde neměli.

Vždyť se na náměstí sešli pohromadě s Rusy, kteří jim rozdávali vyznamenání! Táta na to vzpomínal v dobrém. Ti obyčejní Amíci a Ivani na něj tehdy působili jako jedna armáda, jen hvězdy měli jiné. Škoda, že jim to dlouho nevydrželo. 
Martin Kraus

Voják Tonda, kterého dojal maminčin drdol

Začali k nám do Nezvěstic chodit dva – ráno, v poledne, večer. John Warren byl z Texasu, John Anthony Jacob, říkali jsme mu Tondo, z New Yorku. Domluva byla všelijaká, ale domluvili jsme se. Oni prošli Normandií, kde byl shodou okolností zavřený můj bratr, a všechno je zajímalo. Třeba jak se dělá chleba.

Vzpomínám si, jak dorazili. To jsme jednou jeli pro jetel až ke Šťáhlavicím a já viděla od Šťáhlav tanky. Jestli se otočí k nám, říkala jsem, prásknu do koní. Tank se opravdu otočil a jelo se domů, tam jsem popadla kabát a běžela ke kostelu, kde bylo velké vítání.

Jednou se stala dojemná věc. Moje maminka nosila drdol a přes něj šátek. Tonda se za ní pořád plížil a jednou jí šátek z hlavy stáhl. Když uviděl maminčin drdol, vzpomněl si na svoji maminku a začal ji volat, naši maminku líbal a plakal.
Odjížděli v srpnu a jejich loď najela na minu. Všichni se utopili. Tonda měl ještě bratry a ti všichni padli v Japonsku.
Eliška Hostáňová

Kde se dnes úřaduje, v roce '45 se tančilo

Kdyby domy a jejich okolí mohly hovořit, co by prozradily sedmdesát let poté, co z Plzně odešli Američané? Začínám místem. Plzeň, Slovany, ulice Kyjevská, kterou křižuje ulice Částkova.

Namátkou dům č. 45 v Kyjevské ulici. Sama se domnívám, že dnešní majitelé asi nemají povědomost o jeho minulosti. Staří obyvatelé již nežijí a dnes je budova udržovaná a pohledově krásná, a přece má svá tajemství. V přízemí je dnes samozřejmě normální garáž. V roce 1945 ovšem byla provizorně upravena na výdejnu jídla a kuchyň Američanů. Odtud se linula vůně cizokrajných pokrmů a veselý povyk česko-amerického kuchaře. Ten stačil zásobovat a krmit i všechny sousedy v okolí.

Já jsem dokonce byla svědkem toho, když první komandant vyhledával a určoval vhodné prostory pro svoje vojáky, kteří přicházeli.

Pokračuji protějším domem v Kyjevské č. 52, který upoutal pozornost onoho důstojníka. Musím podotknout, že tahle ulice byla na přelomu doby ještě velkým pískovištěm s válečným označením Wellnergasse. Okolní domy byly tenkrát ještě z většiny nedokončenými stavbami. Před domem 52 byly postaveny dva tanky. Prostor do ulice byl oddělen plachtou, 
a tak byl i zakryt. Dnešní garáž byla přízemním bytem s velikým oknem hledícím do ulice.

Tohle místo posloužilo Amíkům k ubytování a čilé zábavě s děvčaty, která za nimi docházela a mizela ve skrytu plachtoví. My jsme byli nastěhováni do nejhořejší části domu, kde můj otec preventivně zatloukl okno hřebíky (Proti mé zvědavosti!). V prvém patře domu, kde byl v roce 1944 nastěhován SA man, nyní již internovaný kdesi snad směrem na Rozvadov, byla vytvořena ošetřovna vojáků s lékařem. Tohle patro by jistě mohlo moc a moc vyprávět. O tom ale nebudu hovořit.

Křižovatka ulic, před dnešním domem č. 24, byla tou dobou upravena jako veliký taneční parket, odkud se denně rozléhala swingová hudba, která prostupovala i zasklenými okny. Auta zde nejezdila.

Dál se v myšlenkách posunuji za tenkrát posledním domem s číslem 26 v Částkovce, směrem k dnešnímu náměstí Generála Píky. V tomto prostoru je nyní obchodní centrum a dále mimo jiné i radnice Slovan. Tenkrát kromě trávy a obilí ve stanovém městečku byli ubytováni američtí vojáci. Fungovalo zde kino. Filmy se pouštěly na plátno, které zakrývalo zahrádky a dvorky domků z Kyjevské ulice. Táta a já jsme filmy viděli z cesty, která vedla okolo tábora směrem na Světovar.

Musím ještě podotknout, že vojáci se zde obměnili ještě dřív. Ta prvá parta po odpočinku odjela dále ještě válčit a zde je nahradili jiní, kteří odešli až na podzim postupně. Jak se loučili? Nevím. Ale po Slovanech nastalo ticho. Hudba zmlkla, děvčata poletuchy zmizely. Občané začali další životy.
Marie Vozková

Autor: Redakce

20.11.2015 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Trénink FC Viktoria na Kypru
6

FOTO: Trénink Viktorie zpestřila bitka fanoušků i ohňostroj

Ilustrační foto.

Muž nezvládl řízení, s autem vletěl do lesa

Kvůli nahlášené bombě evakuovali policisté část Prešovské

Plzeň - Anonymní oznámení o nastražené bombě v Prešovské ulici zaměstnalo ve středu odpoledne kriminalisty i psovoda se služebním psem. 

Kopic: S vedrem se musíme vypořádat

Larnaka (od zvláštního zpravodaje Deníku) – Teplota přesahující třicítku a velké dusno. Záložník Viktorie Plzeň Jan Kopic si uvědomuje, že kromě soupeře a bouřlivého prostředí na stadionu AEK Arena se musí mužstvo na Kypru vypořádat i s nepříjemným klimatem.

Minipozemek u Globusu možná čeká vyvlastnění

Plzeň - Pětašedesát metrů čtverečních je nutných pro západní okruh Plzně.  

Pohotovosti v kraji dostanou přidáno

Plzeňský kraj – Hejtmanství začíná hledat lékaře pro nadcházející tři roky.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení