Rozesmátí, spokojení a už opět v plné práci, jako by ani žádný Dakar nebyl. Bratři René a David Kiliánovi, kteří jako první Plzeňané v historii dokázali dorazit do cíle nejdelšího vytrvalostního závodu, působí velmi skromně. Živí se jako automechanici, závodům se věnují už patnáct let a do závodní Tatry 815 letos na Dakaru sedli poprvé spolu. S řidičem Martinem Kolomým dokázali vyjet nejlepší české místo v kategorii kamionů.

Jak jste spokojeni se sedmým místem?
David: Řidič Martin Kolomý před startem řekl, že chceme skončit do dvacátého místa, ale myslím, že v duchu doufal v desítku.
René: Já jsem desítku viděl jako cíl, přestože tam byla hodně zvučná jména.

Je to pár dní, co jste se vrátili z Jižní Ameriky. Jaké jsou teď vaše vzpomínky a zážitky?
René: Pro mě už to je uzavřené, já už žiju jako před Dakarem. Když někdo přijde, samozřejmě si rádi popovídáme.
David: Lidi se ptají – naši známí, ti, kteří to sledovali. A člověk je taky plný zážitků – kladných i záporných.

Které převažovaly?
René: Jaké byly ty záporné, brácho? Určitě tedy jízda v prachu a vedro a z toho vyplývající potíže. Ale s tím člověk počítá už když tam jede.
David: I kvůli vysokému startovnímu číslu nebo defektům pak v průběhu závodu jsme měli pořád někoho před sebou. Pořád je tu někdo, kdo vám práší, když ho dojíždíte. Viditelnost nulová, někdy člověk musí úplně zastavit, aby zjistil, kudy vede cesta.
René: A pak jenom čeká, kdo ho trefí zezadu.

Mluvilo se o tom, že prach dělal problémy nejen při závodě, ale i v bivaku...
David: Jeden dva bivaky byly extrémní. Nejhorší je takový jemňounký píseček, v podstatě prach. A toho je třeba půl metru. Vyskočíte z kabiny a jste po kotníky zaboření – podobně jako ve sněhu, ale je to spíš jako vápno. V jednom takovém bivaku hodně foukal vítr, takže tam leckdo chodil v lyžařských brýlích.

Co vám závod dal a proč jste tam jel?
René: To je těžká otázka. Nebral jsem to rozhodně jako ´Dakar – wow! A teď je všechno jinak´. Přistupoval jsem k tomu tak, že jedeme závodit, stojí to spoustu peněz, pracuje na tom obrovský tým lidí a hodně lidí čeká, co přivezeme. Takže pro mě to znamenalo odvést co nejlíp svou práci. Nezabloudili jsme ani jednou – i díky radám zkušeného matadora Dakaru Josefu Kalinovi. Osobně jsem se navíc těšil, že se svezu s Martinem Kolomým. Na to, jak vede auto, jak řeší situace...
David: Jízda s ním je příjemný zážitek.
René: Z doslechu se taky člověk dozvídá, jak to funguje jinde v kabině. S tou fyzickou zátěží, délkou závodu a potížemi, které Dakar provází – a že my jsme jich taky neměli málo – třeba roste nervozita.

Bylo to tak i u vás?
René: Ne a to je další věc, kvůli které bych jel kdykoli znovu. U Martina nebyla žádná známka jakékoli ponorkové nemoci. Ani v kritických místech nebo situacích. Takhle jsem si představoval, že by to mělo být.
David: A to nám třeba bouchla guma v plné rychlosti – skoro ve 150 kilometrech za hodinu. Bouchla a z toho disku prostě úplně zmizela. To byl okamžik, kdy bylo vidět, že řidič dělá všechno pro to, aby auto zůstalo na kolech. To byl hodně nepříjemný zážitek.
René: Těch krizovek bylo víc.

Nastala někdy situace, kdy jste si řekli, že tohle už ne, to už je moc. A že už nechcete dál?
David: To ne. Martin je fakt kliďas a všechno řeší s chladnou hlavou.
René: On se tomu ještě směje. (smích)

Když jste položili tatru na bok do duny, byla to asi těžká chvíle, ne? Navíc spoustu posádek jelo dál, aniž by zastavilo.
René: Od těch, co jedou ve špičce, to nemůžete chtít. Ti kvůli vám zastavovat nebudou.
David: Pro nás bylo štěstí, že tam zastavila tatra Brazilce Azeveda. Právě autu jeho bráchy jsme se vyhýbali, když jsme skončili na boku. My jim pomáhali dostat odtamtud osobák, oni pak pomohli nám.

Klikněte pro zvětšení!

Když jste se překlopili, byl problém vylézt ven z auta?
René: Velkej.
David: Ty dveře jsou hrozně těžký. Když visí, tak to není takový odpor, ale když máte vylézt ven a dveře odklopit jako poklop, tak je to hodně těžký. Ale vylezli jsme. Nejvíc nás zdrželo čekání, než vytáhnou osobák. Pak nás kousek stáhli po duně, jak jsme potřebovali a pak už jsme si to auto postavili sami.
René: A dost rychle, odjížděli jsme pak už asi za dvacet minut. Musí se hodně házet lopatou.
David: Ještě nám pomohl jeden fígl, kterým jsme to dostali na kola, ale ten neprozradíme. Ptalo se nás spoustu lidí, lámali nás, ale neřekli jsme. Zkoušeli jsme to nejdřív postavit rukama, nahnali jsme k autu i spoustu domorodců, co tam přihlíželi, ale to nešlo.
René: Časová ztráta nakonec nebyla taková. Spoustu aut jsme pak dojeli... A oni často nechápali, že jsme se z toho tak rychle vyhrabali – měl jsem dojem, že jsme tím získali kredit.

Jak jste vnímali nehodu Aleše Lopraise?
David: To byl jednoznačně nejhorší moment z celýho Dakaru. Když tam člověk viděl to jeho auto bez kol, tak je jasný, že to byla velká rána a že se něco stalo.
René: My jsme u nich byli první český závodníci.
David: Když jsme přijížděli, nebylo to moc vidět. Říkali jsme si, co to tam je? Kola to nemělo. Pak to šlo rychle. Ty vole, to je Alešovo! Okamžitě jsme zastavili a běželi jsme z náspu. Aleš už byl v helikoptéře a Petra Almášiho vyprošťovali z auta.

Mluvili jste s nimi?
David: Aleš byl v helikoptéře, Martin za ním šel, ale nepustili ho k němu. A navigátor Michal Ernst byl při vědomí, seděl vedle auta – s ním jsme se normálně bavili.
René: Ptali jsme se, jestli něco potřebuje, jestli tam nechce nechat vodu nebo jídlo. Bylo jasný, že jako nezraněný tam bude muset zůstat a na své servisní auto může čekat i tři čtyři hodiny nebo i dýl. Nic nechtěl, takže jsme vyrazili dál, přece jenom nás taky tlačil čas.

Jak to na vás v tu chvíli působilo?
René: V kabině jsme se shodli, že posunutí o jedno místo dopředu za takovouhle cenu, nás fakt vůbec netěší.
David: I když je to soupeř, tohle byla síla.

Vraceli jste se k Lopraisově nehodě ještě večer v bivaku?
René: Řeší se to, to je jasný. Pro nás to fakt byla nejčernější chvíle Dakaru. Všechno ostatní pak nějak jde. Když vám lehne kamion na bok, dobrý – i když někdo to zahodí a skončí. Bouchlá guma, dobrý. Nikdy mě nenapadlo, že skončíme. Spíš jsem přemýšlel, co s tím a třeba si i vyhodnotím, že kvůli tomu určitě spadneme v pořadí. Předjedou vás mraky aut, vy je zase dojíždíte. A k tomu extrémní fyzická zátěž.
David: Výměna gumy je podle mě jako dalších sto kiláků v autě. A musí to být fofr.
René: Rychlost umocňujou i auta, co kolem vás projíždějí.
David: Měníte kolo a najednou vrrrrrum..... vrrrrrum.... Slyšíte jenom, jak prosviští kolem. Vrrrrum! Další! A už jenom počítáte... Ale tohle vás nesmí zlomit. Na druhou stranu pak jedete dál a vidíte, jak tuhle stojí Kamaz, támhle další soupeř. Tohle se prostě děje všem a nesmíte zoufat.
René: Závod vám nic nedá zadarmo. Ale hodně pomáhají peníze. Všichni soupeři, kteří skončili před námi, mají mnohem větší možnosti. Na každou etapu nebo každou druhou si můžou dát nové pneumatiky třeba. A to je hodně znát – po etapě je ta guma tak opotřebovaná, že změní vlastnosti. Pak jí k proražení stačí mnohem míň.

Byl večer čas někam se podívat, třeba po okolí?
David: Vůbec, na to není čas – musí se hlavně dát to kupy auto. Vyřešit třeba problémy, co byly, a udělat údržbu.

Kolik jste toho v průměru naspali?
David: Nejčastěji pět šest hodin, ale taky třeba i necelé tři hodiny.
René: Vím, že jsem jednou končil s prací v půl čtvrtý ráno, většinou ale o něco dřív. A když si jdete kolem jedný lehnout, ještě vrčí elektrocentrály – ztichnou až tak ve tři ráno. Ale i když víte, že můžete spát až tak do půl sedmý, začnou kolem čtvrtý startovat první motorky. Později už je ale fyzická únava tak silná, že už to nevadí.

Takže nebyl čas se zastavit, podívat, rozhlédnout?
René: Když chcete jet ve špičce, není na kochání čas. Ono by to možná při neměřených přejezdech šlo, ale z bezpečnostních důvodů letos pořadatel nařídil, že kamiony nesměly jet rychleji, než povolují místní předpisy. Klidně bychom jeli 140 km/h, ale teď jsme mohli jen maximálně 90-100 km/h. Pak se přejezdy oproti minulosti protáhly třeba ze tří na čtyři hodiny. Takže to byl občas závod s časem i na přejezdech, nebyl prostor se někde zastavit.
David: Čas nebyl ani před závodem. Když pominu kontrolu a poslední přípravy auta, tak spoustu času zabralo i ´odbavení´ závodníků. Každý dostane kartu, kam sbírá razítka: že má pas, licenci, řidičák, zelenou kartu, že nebude vyvážet ovoce z Argentiny do Chile a tak dál. Těch razítek je snad dvacet.
René: Stihli jsme se ale podívat do muzea Juana Manuela Fangia v jeho rodném městě. Je pětinásobný mistr světa ve Formuli 1 a jsou tam vystavená i auta, ve kterých závodil.

Klikněte pro zvětšení!

Měli jste před závodem vůbec čas jít se aspoň vykoupat do moře?
René: Prošli jsme se kolem pláže v Mar del Plata, ale já bych se tam koupat nešel. Loni jsme se na ambasádě v Buenos Aires ptali, kde se jít koupat do moře. A ona na to, že v Buenos Aires ne. Špína, útesy, nejde. Ale jestli se chceme koupat, máme si zajet do Mar del Plata a tam jsou perfektní pláže. Ale když jsem to viděl, pochopil jsem, že každý máme úplně jinou představu. Jsou tam tisíce domků, namačkáno, nic pro mě.

A povedlo se vám to někde během těch skoro tří týdnů?
David: Nejvíc volna jsme měli poslední tři dny před návratem domů. Auta už byla předaná v přístavu a my měli čas projít si město a taky se vykoupat. Byl to takový relax.
René: Upřímně řečeno já už bych byl ale raději doma, protože jsem si představil, co mě tu čeká práce a vyřizování restů.

Měli jste s sebou nějaký talisman?
René: Já na to moc nevěřim.
David: Vezli jsme s sebou plyšovou zubatou žábu. Martin Kolomý je totiž z Bruntálu a zubatá žába se stala neoficiálním symbolem tohoto města po jednom dílu seriálu Comeback. Bruntál tu autoři vylíčili jako drsné město s drsnými lidmi.
René: Talisman jsme s bráchou neměli žádný, ale s bratrancem jsme vytvořili samolepku s fotkou našeho dědy. Sice ho nepamatujeme, ale hodně jezdil s Tatrou 111. Usoudili jsme, že by Dakar ocenil nejvíc z rodiny. Dali jsme ho na čelní sklo, aby dobře viděl, a na dveře, abychom ho měli na očích při nastupování.
David: Byl zrovna na pravé straně, takže jsme ho vyváleli v písku, když jsme se položili do duny.
René: Aspoň si to užil se vším všudy. (smích)

Vybavujete si nějaký zajímavý zážitek?
David: Třeba tu neuvěřitelnou spoustu lidí, kteří se chtějí vyfotit. Na pumpě, na semaforu – všude jsou davy lidí.
René: Po předání pamětních medailí v cíli mi nějaký chlapík dal do náruče asi čtyřletého kluka. Ten neváhal a dal mi svého angličáka. Prý si ho mám nechat na památku, on že má fotku. To mě fakt dostalo a autíčko mám schované. Doteď mě ale mrzí, že jsem zrovna neměl po ruce nic, co bych mu mohl dát na oplátku.
David: Nebo třeba jak nám řidič bugginy rozbil okýnko pěstí přímo při závodě.

Cože? To se taky stalo?
René: Jojo. Couvali jsme v dunách, jeden řidič nám ukazoval, že můžeme, takže Martin jel. Ale byla tam buggina, kterou jsme začali tak trochu drtit. Její řidič to nějak nerozdýchal, vyskočil na auto a rozbil okýnko na mojí straně.
David: A chtěl bráchu vytáhnout ven.
René: Je tam ale ještě síť, takže se nic nestalo. Pak uklouzl, spadnul a my odjeli. Večer jsem se byl na tu jeho bugginu podívat, a nic tam neměl, jen pár šrámů.

Jak to vidíte příští rok?
René: Když budou peníze, rád pojedu. Ale je to opravdu hodně o financích. Nám se povedlo něco, co se v té konkurenci zdálo nedosažitelné. Před námi zůstalo šest továrních kamionů s podporou, o které se nám může jenom zdát. Z tohohle pohledu je sedmé místo obrovský úspěch.

Na kolik takový Dakar vyjde?
David: Vypravení našeho kamionu se vším všudy stálo šest milionů korun. Kamazy měly údajně na loňský rok 20 milionů eur a Aleš Loprais jeden milion eur. Takže měl loni 25 milionů korun a letos prý 20 milionů na jedno auto. Také jsme se dozvěděli, že u týmu de Rooye vyšlo na šest milionů korun jen oblečení. Takže náš celý rozpočet stačil vlastně jen na kombinézy, montérky, trička, kukly, čepice a další věci pro celý tenhle holandský tým.
René: Jak říká zkušený kolega František Markvart: I když máš ruce na víc, závodit můžeš jenom na to, na kolik máš peníze. Když to zkoušíš na víc, většinou to špatně skončí. A tím jsme se řídili hlavně ke konci závodu.