VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Plzeň v koncích: Od Stalina až k Šídlováku

Plzeň – Seriál o okrajových místech Plzně má na pořadu třetí díl. Nepopisuje do detailu všechna místa na trase, redaktor se spíš soustřeďuje na okamžité zážitky z jednotlivých etap.

23.7.2011
SDÍLEJ:

Tunýlek k arboretu. Cyklostezka z Třemošné do Plzně v poslední fázi prochází pod železniční tratí přímo k Arboretu SofronkaFoto: DENÍK/Evžen Zavadil

Je úterý ráno, začíná krásný, teplý den. Jeden z posledních v tomto týdnu. Dlouho přemýšlím, kudy pojedu, což nevěstí nic dobrého. Jediné je jasné. Začnu znovu prologem, cílem předchozí etapy totiž byla zručská cukrárna a posléze Dolanský most.

Před devátou hodinou vyrážím z Lobez. Zastavím se na mostu u sv. Jiří na Doubravce, kde tento seriál začínal. Pozdravím labutě a kachny a vyjedu první kopec.

Ve vzduchu se vznáší vrtulník, možná anděl strážný. A proč? No jasně, zapomněl jsem helmu. Na to opravdu nejsem hrdý.

Vyjedu na silnici na Zruč a za benzinovou pumpou najedu na příjemnou cyklostezku podél hlavní cesty. Její jedinou nevýhodou je, že míří stále do kopce. Pro mě to znamená, že jsem unavený už před startem tohoto dílu.

Focení se Stalinem

Před Zručí stezka končí, sjíždím do vesnice. Míjím známou cukrárnu. Jsem tedy vlastně na startu. Projedu vesnicí, pár lidí postává před krámem. Starší pán ztěžka šlape na kole s nákupem v náručí. Dojedu ho. „Nevypadne vám to?“ ptám se starostlivě.

„Ještě se mi to zatím nestalo, nemějte strach,“ odpovídá s převahou zdatný cyklista na starém kole.

No nic, jede se dál. Jsem na rozcestí, odbočuju na Třemošnou, chci se podívat na muzeum letadel.

Párkrát šlápnu a už se na levé straně zjevují první aeroplány. „Pojďte dál, Deník, ten znám, hlavně Pavla Koreluse,“ zmiňuje majitel Air parku Karel Tarantík našeho redaktora, když se představím.

Je všední ráno, před desátou hodinou, přesto se do areálu chystá postupně několik skupin. „Karle, to bys nám musel dát slevu, my sem jdeme jenom na chvíli,“ říká místní dědeček s vnukem Jakubem. Ale, jen pojďte, mávne rukou Tarantík a pouští dvojici dovnitř.

Děda s Kubíkem mi stojí modelem před obří sochou generalissima Stalina. „Pojď Kubíku, tady ten pán stál před Radbuzou,“ vysvětluje chlapík vnukovi a vlastně i mně. Myslí tím Stalina, ne mou osobu.

Další skupinky to ale nemají se vstupem tak jednoduché. „Tohle je soukromé muzeum. Já se vždy představím a proto jsem zvyklý, že návštěva se zase představí mně,“ říká nově příchozím, trochu překvapeným skupinkám Tarantík.

Všichni ale na jeho hru trochu překvapivě okamžitě přistupují, a tak na sebe prozrazují, že přijíždějí z Varů, Stříbra a Děčína. „Přijeli jsme ze severu, od Děčína a jsme tady na dovolené. A muzeum jsme našli na netu,“ prozrazuje za rodinu paní Petra.

Areál nabízí kromě vévodících letadel děla, tanky, Stalina, uniformy, ale také příběhy či úvahy majitele. A také spoustu pokynů, jak se uvnitř chovat.

Cesta k hospodě

Jedu po silnici dál na Třemošnou. Po pravé straně, u cedule obce, mě vítá velké staveniště a klubající se nové domky.

A pak, že je krize. Na pár kilometrech vidím rozestavěné pozemky na kraji Zruče a teď i tady. Parta makáčů nezahálí, chlapík u jednoho ze stavení zuřivě telefonuje.

Najdu cyklostezku Třemošná – Plzeň, rozhoduji se. Mohu jet až do centra Třemošné, ale odbočím hned u cedule. Zkusím prostě jinou trasu. U cedule tedy hned odbočím doleva. U prvního domu skoro spadnu z kola, vlčák mi rychlým útokem na plot spojeným se zuřivým štěkotem skoro přivodil infarkt.

Potom se dám doprava a u prodejny kol zatočím doleva. Hned za ní vidím nápis Restaurace Lesanka. Zdá se mi krásný, i proto, že kromě helmy jsem zapomněl i lahev s pitím. Vejdu dovnitř. Tedy tady to frčí.

Pražanda, Děčín, Vary, Stříbro

Uvnitř popíjí a hlavně obědvá přesně 33 strávníků (spočítám to přesně kvůli jedné z novinářských rad Oty Pavla). Po dobu mého občerstvení a zapisování poznámek se vystřídají další skupiny hladových a nasycených.

Kupuji si kofolu a zamířím s ní k venkovním lavicím. „Jestli tudy dojedete k cyklostezce u trati? Tak to já vám zrovna neporadím,“ pobaveně reaguje na otázku podsaditá žena. V první chvíli vysvětlení přičítám její silné postavě. Asi moc na kole nejezdí.
Žena se dvěma psy ale pokračuje: „Víte, já jsem Pražanda a zrovna moc se tady nevyznám. Musíte to zkusit jinde,“ dodává skoro omluvně. Tak to je dobré. Jedu po okraji Plzně a na cestě nakonec mluvím s lidmi z Děčína, Varů, Stříbra a teď z Prahy. Teď si ale chci povídat chvíli s někým místním. Servírka však ze začátku také kroutí hlavou, nakonec si ale vzpomene. „Vlastně jo, už vím. Pojedete dál, pak trochu doprava. Kousek pojedete lesem a u přejezdu na cyklostezku narazíte,“ radí mi ochotně.

Chlapík proti Pražandě chce objednat panáka, servírku ale přivolá žena. Až potom si všimnu, že pán je nevidomý a jeden ze psů je slepecký. Opravdu jsem velmi bystrý.

Hned za hospodou se pouštím doprava mezi domky, brzy najedu na širokou asfaltovou cestu (s mnoha dírami). Míjím výletně vykračujícího si starého pána, přejedu železniční přejezd a u fabriky už vidím žlutou ceduli označující cyklostezku.

Vyrážím na Plzeň. Kopíruji trať, projedu kolem zastávky a dostávám se k obřímu kolosu Škody JS. Vůbec jsem netušil, že je to tak velké, projíždím po nové asfaltce, nakonec se ale vracím na cyklostezku.

Stezkou jsem příjemně překvapen. Myslel jsem si, že to bude dálnice, ale je to ve skutečnosti spíš užší, členitá trať.

Objevuje se tunýlek, kterým se prosmýknu pod tratí a vyjedu přímo u Arboreta Sofronka. Po rovince dojedu až k přejezdu ke Kameňáku, poté ještě překonám nebezpečný přechod přes silnici a jsem u rybníka.

Proti minulému dílu působí Kameňák jako oáza klidu. Před týdnem se tady producírovaly davy v plavkách, nyní břeh okupuje jen pár šťastlivců. Je zkrátka ještě dopoledne a pracovní den k tomu.

Oblíbený Šídlovák

Žlutá a zelená značka mě nasměrují vlevo kolem rybníka a potom cesta odbočuje ještě jednou od rybníka. Minu další cyklisty a poté z vedlejší pěšinky vyjedou dva koníci. i s jezdci – pochopitelně. Ještě se je pokusím zdálky vyfotit a už se objevují obrysy prvních paneláků.

Jsem u Šídlováku, cíle další etapy. Rybník, u kterého jsem se jako malý koupal nejčastěji, vidím po dlouhé době. Dlouho jsem si o něm myslel, že se jmenuje Bolevák. Všichni se přece chodili koupat do Boleváku, toho velkého rybníka. A mně tedy tenhle rybník připadal hodně velikánský.

Přitočí se ke mně starší pán a špatnou češtinou se ptá, jak se dostane k Senečáku. Chce si tam opéct buřty. S radostí mu povyprávím o Šídlováku, Kameňáku, Vydymáčku, Košináři, Chobotu. Když vidím, že vypadá už dost hladově, popíšu mu i cestu k Senečáku.

A pak už vzhůru po Plaské ulici do centra, do práce.

Autor: Evžen Zavadil

23.7.2011
SDÍLEJ:
Ilustrační foto.

Do auta plného lidí najel traktor, ve voze cestovaly i děti

Ilustrační foto

Indiáni v přípravě narazili. Motor je přejel v přesilovkách

Vášnivý kozel se otíral o kolemjdoucí

Plzeň - Zvíře zatoužilo po páření, a tak uniklo ze zajištěného dvorku na ulici. 

Dívka odešla na nákup. Domů se už nevrátila

Rybnice - Pohřešovaná sedmnáctiletá dívka by se mohla pohybovat ve společnosti jednoho nebo dvou mužů ve věku 20 - 25 let. 

Muž obviněný z vraždy skončil ve vazbě

Plzeň - Dvaačtyřicetiletý muž, jenž v sobotu zabil svého přítele, skončil v pondělí ve vazbě. 

Povedlo se, Chříč otevře školu

Chříč – Pivoňka bude děti vzdělávat pomocí metody Montessori.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení