Slíbil jsem, že druhá jízda za poznáním začne z cíle první etapy, tedy mostu u sv. Jiří v Doubravce. Musím se tam tedy dostat, vyjíždím z centra města, dávám si vlastně takový malý prolog. Je úterní odpoledne, rtuť teploměru stoupá ke třicítce. Budu mít tedy pěkně, možná až moc.

Přes Roudnou se dostávám až k viaduktu u Boleváku. Míjím spoustu lidí, kteří se jdou evidentně koupat. Aby taky ne. Já jedu za poznáním.

Stoupám k Bílé Hoře a pak odbočuji k mostu. Sjedu disciplinovaně až ke království labutí a kachen na Berounce. To je paráda, říkám si. Jsem už mírně opocený, ale teprve na startu.

Otáčím kolo a vyjíždím kopec k Pecihrádku. Dolů jsem zvolil strmější variantu, nahoru projíždím mírnějším stoupáním kolem zahrádek. Cesta je tam stále mizerná, tak jak si ji pamatuji z dřívějška.

Jsem tedy u Pecihrádku, vjíždím mezi zahrádky. Pěkné chatky, někde i bazén. Musím se ale zeptat, zda zbytky hrádku či tvrze, jak slyším z názvu, vůbec existují. „Když se dáte dozadu kolem chatek, měl by tam být takový okop. Odtud je výhled ke svatému Jiří. Jinak je to zarostlé,“ radí mi sympatický chlapík, zatímco jeho pes na mě stále poštěkává.

Jedu tedy kolem zahrádek, ale až ke konci cesty najdu místo, kde bych mohl prolézt křovisky. Výhled najdu, ale na střed města. Asi jsem to přejel. Vracím se. „Pecihrádek, to je tady, na vyhlídce, jestli chcete vidět řeku, musíte projít kolem čerstvě vysázených stromků, za nimi se vám otevře výhled,“ radí mi starší paní.

Hledání sokolovny

Já už se ale musím posunout dál, volá mi fotograf, že na mě počká u sokolovny na Bílé Hoře, aby mě zvěčnil a lidé tak uvěřili, že opravdu jezdím na kole.

Míjím pecihradské zahrádky, poté mi cestu lemuje vlnitý plech a já odbočuji doprava, abych zamířil ke sportovnímu areálu Bílé Hory a mohl se poté vydat podél boleveckých rybníků.

Projíždím po okraji zástavby starších rodinných domů, zprava se vynoří černé střechy místního Sausforku. Soustavu obrovských vil obklopuje neproniknutelný plot.

O kousek dál potkám dobrého známého Pepíka, který s kolegy opravuje cestu. Říká, že ten obří areál přepychu tam stojí už od devadesátých let a jen hradba stála přes tři miliony. Neviděli jsme se léta, ale já musím dál.

Dorážím k sokolovně, fotograf nikde. Objedu ještě parkoviště, v tu chvíli mi volá Zdenda, kde jsem. No přece u sokolovny. Problém je, že každý myslíme jinou. Fotograf čeká u hospody hned nad serpentýnami, já u kurtů.

Bývalá svatyně plzeňského nohejbalu nevypadá ani o prázdninách opuštěně, vidím půjčovnu vodáckých potřeb, přímo u kurtů si hraje parta dětí.

U hráze Boleváku se konečně s fotografem setkáváme. Hotovo, vyblesknuto. Jedu se ještě podívat po nové asfaltové cestě vedoucí přes bývalé Ostende. Dojedu ale jen k pokladně. Příjemná slečna mi vysvětluje, že i za průjezd bych musel zaplatit – 25 korun. Lakotnost vítězí, hlavně se chci ale vydat jiným směrem. Zajížďku tedy zavrhuji.

Závodní úsek

Jedu k dalším rybníkům. Projedu kolem Malého Boleváku, cestu si pak krátím nově vytvořenou stezkou (ještě ne úplně dokončenou), která překvapivě nekončí v půli. Doveze mě až na hlavní cestu k památné borovici u sádek.

V lese je příjemně, od Košináře směřuju k Seneckému rybníku. V klídku, v pohodě. Předjede mě mladší kluk, lehce šlape do pedálů, postupně se mi vzdaluje. Automaticky zrychluju, najednou vidím, že se jezdci přibližuju. Ještě se v duchu okřiknu, abych neblbnul, ale už se to nedá zastavit. Závodím. Předjíždím nezávodícího soupeře, ještě zrychlím, přehazuji na těžší převod. Připadám si trochu směšně, ale probíhající Tour mě nejspíš trochu poznamenala.

Minule jsem měl smůlu na zavřené hospody (vlastně i občerstvení u kurtů Bílé Hory neexistuje), u Senečáku, kam zpěněný dorazím (jako první), je nabídka jídla a pití dostatečná. „Máme velké klobásy, nechcete klobásu,“ vykřikuje neosobně frajírek jen v šortkách, polootázka snad směřuje ke mně. Tak to si teda nedám, říkám si. Ten způsob se mi nějak nelíbí, jdu k sousedícímu stánku. Objednávám langoše a vzápětí mě přijde zkasírovat mladík od klobás.

S plným břichem pokračuju ke Kameňáku, všude stejný obrázek. Všechny břehy okupují davy v plavkách. To není nic pro mne. Přejedu znovu silnici na Třemošnou a železniční přejezd. Mám docela strach, auta se kolem prohánějí hodně rychle. Ještě se sjedu podívat na bolevecké nádražíčko s parkovištěm. Vede tam příjemná asfaltka i samotné nádraží působí dobře. A pak se vracím, abych také navštívil místa, která nejsou tolik okoukaná.

Dostanu se na křížení cest u Sofronky a vydávám se kolem zarostlého rybníčka Vydymáčka a jeho menšího bratříčka oddělených plotem směrem ke zdi Škody Orlík. Příjemná jízda končí, slunce nedokázalo vysušit bahnitou trasu.

Brzy se ale dostanu na širokou štěrkovou cestu, míjím místo, kde narazím na bílý kříž a strom s následující popiskou: Weber Bolek (sirotek). Při vybírání vajíček z ptačího hnízda se zabil pádem ze stromu. Událost je stará více než 200 let.

Pokračuju podél trati a dostávám se ke zdi. Cesta se stáčí doprava, stoupám k předpokládanému cíli cesty, do zručské cukrárny. Jedu vlastně stále rovně, až před prvním stavením se dám doleva. Lesem projíždím kolem krásných domů a pak narazím na asfaltovou cestu do vsi. Dovede mě přímo k cukrárně, můj mizerný orientační smysl se tentokrát naštěstí neprojevil.

Změněný cíl

Je pět hodin odpoledne, parta kolem Pavla Horvátha právě začíná úvodní duel v Jerevanu. Dám si na jejich počest nějaký dortík. Ale nejdřív udělám fotku zevnitř. „Mohl bych si to tady vyfotit,“ ptám se dobře naladěn a dodávám ještě vysvětlení o chystané reportáži. „To nevím, to bych se musela zeptat vedoucího,“ zmrazí mě. Ještě chvíli diskutuji, potom ale ztratím trpělivost a oznamuju, že fotit nemusím. Na dortík už chuť nemám.

Volím náhradní cíl cesty – Dolanský most. Láká mne titulek Od mostu k mostu. Jedu po silnici, až teď cítím, jaké bylo odpoledne horko.