Odborníci tehdy šestnáctiletého skautského instruktora označili za sadistického psychopata s homosexuálním a pedofilním zaměřením. Beneš strávil šest a půl roku ve vězení a dalších šest let v psychiatrické léčebně.

Nyní tento otřesný případ znovu ožil kvůli zveřejnění chyby soudce, který opomněl rozhodnout o prodloužení ochranné sexuologické léčby. Ta automaticky zanikla a nařídit ji znovu lze jen v případě, že by se dotyčný dopustil dalšího zločinu.

Jaroslav Beneš, dnes již třiatřicetiletý muž, však chyby soudce nevyužije a v ambulantní léčbě bude pokračovat. Na vlastní žádost podstoupil i kastraci.

„Zneužil jsem a zabil dítě. Takový čin nejde nikdy odpustit ani promlčet. Byl jsem však v té době také ještě dítě. Od čtrnácti let jsem cítil, že se mnou není všechno v pořádku. Se svými touhami jsem si nevěděl rady, a proto jsem se svěřil odborníkům. Nikdo mě tenkrát nebral vážně a nechtěl se se mnou o tom bavit. Vykopli mě zpátky do života s tím, že to samo přejde. Nepřešlo, ale došlo to tak daleko, že jsem zneužil a zabil," říká Beneš a dodává, že je velice rád, že se nakonec našli lidé, kteří jeho nemoc dokázali dostat pod kontrolu a jsou mu stále k dispozici.

„Byl jsem tehdy jako šestnáctiletý kluk potrestán vězením na osm a půl roku. Z Valdic jsem byl po šesti letech propuštěn do psychiatrické léčebny, kde jsem se léčil dalších šest let," vypočítává.

„Protože jsem se velice bál, abych ještě někdy někomu tak strašně neublížil, dobrovolně jsem podstoupil kastraci, aby se mé pudy snížily co nejvíce. Účastnil jsem se terapií, abych se o své nemoci dozvěděl maximum a naučil se, jak se bránit choutkám a pudům. Přehodnotil jsem svůj život a není dne, abych si na toho chlapce, kterému jsem tak ublížil a nakonec vzal život, nevzpomněl," pokračuje Beneš a neubrání se slzám.

Kdyby to šlo vrátit…

Na svobodě je už čtyři roky. Z psychiatrické léčebny se vrátil domů, a aniž si změnil jméno, snažil se zapojit do normálního života. „Nechtěl jsem se za nic schovávat. Lidé mě znají, ví, co jsem udělal. Snažím se žít poctivě, našel jsem si práci, starám se o svoji nemocnou maminku. Léky na snížení pudu užívám pravidelně, i když mají i vedlejší účinky, zavodňuji se a trpím řídnutím kostí. Na to existují zas jiné léky, které by mi pomohly, ale je zde riziko, že sníží účinek těch prvních. To pro mne nepřichází v úvahu. Stále jsem v kontaktu se svým lékařem a terapeutkou. Kdyby si lékaři mysleli, že jsem tak nezvladatelný, nikdy by mě z ústavní léčby nepropustili," pokračuje Beneš.

Strach z toho, že by mohl nějakému děcku ublížit, Jaroslav Beneš nemá.

„Samozřejmě, že je tady vždycky nějaké to procento, ale já už dneska vím, jak se tomu bránit. Vím také, že kdykoliv mohu nastoupit zpátky do léčebny, kdybych pociťoval, že na mě jdou nějaké touhy. Věřte mi, že bych to udělal. Není lehké žít s vědomím, že kvůli nemoci, o níž nikdo nechtěl slyšet, jsem připravil o život dítě. Kdyby to šlo vrátit…, ale to bohužel nejde," dodal se slzami v očích Beneš.

Během čtyř let si Jaroslav Beneš našel i přátele, kteří o jeho činu vědí, a přesto ho nezatracují.

„Je pravda, že když mi řekl na rovinu, co udělal, byla jsem z toho v šoku. Vyhodnotila jsem to v sobě a nevidím důvod, proč jím nyní pohrdat nebo se ho bát. Za svůj skutek byl potrestán a trest si odpykal. V léčebně dospěl a dali mu šanci dostat nemoc pod kontrolu. Za to, co se tehdy stalo, měla být potrestaná také psycholožka, která zoufalého kluka, jenž bojoval se svou anomálií, poslala zpátky mezi děti s tím, že ho to přejde. To by dítěti s nádorem na mozku určitě neřekli. Jára je dnes člověk, který se může přetrhnout, aby mohl pomoci. Stará se vzorně o svou invalidní maminku, chodí řádně do práce i k lékaři, aby se jeho touhy neprobudily k životu. Jen pomyšlení, že by mohl někdy někomu ublížit, je pro něj nesnesitelné," tvrdí Marta Slezáková.