Pavla Kocourková připravuje dokument o belgických veteránech

Během nedávných Slavností svobody o nich začala připravovat dokument. Chtěla, aby se na tvorbě snímku podíleli i studenti umělecké fakulty plzeňské univerzity.

„O natáčení, které jsem iniciovala, se definitivně rozhodlo asi pět dní před příjezdem veteránů, což bylo dost narychlo. Neměla jsem vymyšlený scénář, navíc jsem filmový amatér. Proto jsem před oslavami moc nespala, abych se přichystala,“ přiznává Plzeňanka, jež vede oddělení románských jazyků a latiny na Ústavu jazykové přípravy ZČU a pravidelně organizuje pobyt belgických veteránů v krajské metropoli.

Komorní tříčlenný štáb, jehož součástí byli dva kameramani Václav Čtvrtník a Filip Fiala studující na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara, musel odvést hlavní práci především během Slavností svobody. „Bylo to opravdu náročné. Jsem zvyklá, že s veterány trávím třináct čtrnáct hodin denně. Snažím se vždy přizpůsobit program tak, aby oni mohli mezi jeho jednotlivými částmi odpočívat. Právě tyto mezičasy jsem letos využila pro natáčení rozhovorů, aby program jako takový nebyl natáčením ovlivněn,“ popsala pedagožka a tlumočnice.

Pětici belgických hostů účast na dokumentu velmi potěšila. „Jsou rádi za každou zmínku, která se o tématu objeví. Louis Gihoul mi při loučení řekl: ´Nikdy ti nebudu moci dostatečně poděkovat za všechno, co pro nás všechny děláš.´,“ sdělila.

Adoptivní dcera

Sedmatřicetiletá Plzeňanka se s válečnými veterány poprvé setkala v roce 2006, když jim tlumočila. „Formální vztah se ale proměnil v opravdové přátelství. Někteří o mně mluví jako o adoptované dceři. Jsme spolu stále v kontaktu. Pokud potřebuji osobní radu, neváhám jim zavolat,“ řekla. Právě blízké vztahy byly při natáčení velkou výhodou. „Mají ve mně důvěru, takže se mi otevřeli víc než cizímu člověku,“ domnívá se Kocourková.

Snímek nezachycuje pouze příběhy spojené s rokem 1945. Obsahuje záběry z autentických míst západních Čech, kam se Begličané, kteří dobrovolně vstoupili do americké armády, dostali. Kromě Plzně se na plátně objeví třeba Holýšov. „Chtěla jsem, aby dokument nebyl pouze o konci války, ale také zachytil životy samotných veteránů. Aby diváci věděli, co se odehrálo po jejich návratu domů. Vyzpovídali jsme i některé rodinné příslušníky,“ nastínila.

Hrubý několikahodinový materiál je teď potřeba protřídit. „Hlavní práce bude na mně. Pomůže mi Lukáš Kellner z ateliéru multimédií umělecké fakulty,“ uvedla.

Premiéra snímku? Nejpozději příští rok

A kdy diváci uvidí výsledek? Nejpozději na příštích Slavnostech svobody. Kocourková ovšem doufá, že se jí podaří práci, které se věnuje ve svém volném čase, dotáhnout do konce roku.

Propagace dokumentu už bude zase v režii Kocourkové. Kromě České republiky ho chce představit rovněž v Belgii. Dveře do zahraničí se jí pootevřely rovněž díky nedávnému ocenění, jež získala jako první Češka v republice. Stala se rytířkou Řádu Leopolda II. „Pro mě je to především velká čest. Ocenění toho, co jsem doteď udělala. Řád nepatří pouze mně, ale i veteránům. Je důkazem toho, že si 17. střelecký prapor rozhodně zaslouží pozornost veřejnosti. Po vyznamenání mi veteráni řekli, že už jsem se tak trochu stala Belgičankou,“ poznamenala s úsměvem. Kocourková si toho velmi váží, ovšem jako Belgičanka se necítí. Je hrdá na to, že pochází z České republiky. „Nicméně Belgie je hluboko v mém srdci, hlavně díky všem báječným lidem, které jsem potkala,“ uzavřela.