Nyní 79letá Bedřiška přišla tehdy o svého 18letého bratra a rodina o celý majetek. V té době jí bylo 14 let, ale na nálet, který nepřežilo asi šest stovek lidí, nezapomene nikdy.

„Alles in die Luftschutz– räume! Křičel německý velitel Schifelbein z plzeňského rozhlasu 17. dubna 1945 v půl čtvrté ráno. To nás vzbudilo a přinutilo k okamžitému opuštění bytu,“ vzpomíná Bezděková. Do sklepa museli přebíhat do vedlejšího domu a už na schodech je srazila první tlaková vlna. „Bratr Jenda se ještě podíval z okna na oblohu osvětlenou stovkami raket a to se mu stalo osudným, nestačil vyběhnout z domu a našel smrt v domě číslo 31 nedaleko vstupní brány plzeňských jatek. Po celé třídě se slehla zem,“ vzpomíná roztřeseným hlasem Bezděková.

Společně se svým otcem, matkou a půlroční sestřičkou v kočárku běželi přes sutiny do Mohylové ulice za babičkou, tam to ale bylo vybombardované také. „Kočárek jsme museli nést ve vzduchu, přes rozvaliny se jet nedalo. Takto jsme pěšky došli až na dnešní Americkou, kde teta se strýcem dělali ve škole školníky, a ubytovali nás tam,“ pokračuje paní Bedřiška.

Jejich život se změnil od základů. Otec ztrátu syna neunesl, zhroutil se a odešel do invalidního důchodu. Matku držela při životě péče o miminko. „Dostali jsme tehdy dekret na byt, jenže tehdy v tom byl hrozný zmatek, udělovaly se třeba tři na jeden byt, takže jsme zjistili, že ten náš je již obsazený. Nakonec nám přidělili domeček v pohraničí,“ uvádí Bezděková. Přirovnává jej spíš k víkendové chatě o rozměrech bytu jedna plus jedna. Rodiče neměli na studia, vše, s čím 17. dubna 1945 vyběhli z domu, byly pyžama a bačkory. Nakonec si paní Bedřiška přece jen udělala soukromou obchodní školu a 38 let pracovala v administrativě v Západočeských uhelných dolech, teď žije ve Zbůchu na Plzeňsku.

„V době, kdy všichni slaví osvobození Američany, já vzpomínám, jak se Jateční třída změnila v lidská jatka. Chtěla bych se ještě setkat s někým, kdo tu hrůzu pamatuje,“ přeje si na závěr.