„Pochopitelně o ně mám strach, území teď kontrolují kozáčtí žoldáci. Ti s lidmi obchodují. Buď s živými, nebo mrtvými, je jim to jedno. Já teď vlastně čekám, jestli je zabijí nebo ne,“ říká Gruzínec, který z vlasti utekl po vojenském převratu v roce 1993 před nově zvoleným prezidentem Eduardem Ševarnadzem.

Ještě před začátkem bojůnavíc jeho žena chtěla své rodiče navštívit, a proto se za nimi vydala. Nyní je těsně za hlavním městem Tbilisi, tedy v relativním bezpečí. „Jenže to se teď nedá říct o žádném místě v Gruzii, když jsou tam Rusové,“ obává se o další osud manželky Alanija i přesto, že oficiálně už všechny vojenské aktivity skončily.

Jeho slova, když s ním mluvím v centru Plzně, potvrzuje telefonát, který vede se svým krajanem. „Teď mi říká, že Rusové dál bombardují Gori, rabují a postupují dál k Tbilisi. A to den poté, co se domluvily podmínky příměří,“ glosuje Gruzínec rozhořčeně zprávy o dalším útoků ruských jednotek.

Alanijovi ale přichází na mobil i výhrůžky. „Pamatujte, bude to horší, než je dnes. Gruzínci, pokud nebude Abcházie svobodná, budou vaše ženy plakat. Toto je moje poslední SMS, protože odlétám, víte kam,“ zní jedna z nich. Když zkouším zavolat na telefonní číslo, ze kterého byla SMS odeslána, ozve se mi mužský hlas, hovořící velmi dobře česky. „Nic o tom nevím,“ odpovídá a hned zavěšuje. „A je mi to jedno,“ posílá mně ještě zprávu ze svého telefonu. Alanija zprávy vysvětluje jednoduše. „Viděli mě na demonstraci v Praze, odtud vítr fouká,“ je si vědom Gruzínec.

I přesto, že je kritikem současného prezidenta Sakašviliho, tvrdě stojí za Gruzií. „Všechny rozepře jdou teď stranou, nyní jsou všichni Gruzínci jednotní,“ prohlašuje a dodává, že Západ udělal velkou chybu, když nechal Rusům volné ruce. „Podobně mohou ted postupovat i jinde, navíc Rusové využili kosovský precedens. Ale připomínám, tady nešlo o žádný etnický konflikt, jak se často píše, to je nesmysl,“ dodává Alanija.

Gruzínci v Čechách teď chtějí hlavně pomoci krajanům. „Křičíme na Západ, aby pochopili, že se blíží humanitární katastrofa,“ apeluje.

Vážný stav potvrzuje i Jana Lhotová ze společnosti Člověk v tísni. „Největším problémem jsou uprchlíci z jižní Osetie, z bombardovaného Gori a přilehlých vesnic. Lidem chybí hlavně pitná voda a potraviny. Monitorujeme situaci v krizových oblastech a nakupujeme potřebné potraviny,“ vysvětluje Lhotová.
V dalších dnech přineseme i názor Rusů, žijících v Plzni.