Náhodou jste objevil knihu zápisků psaných za války. Příběh židovské dívky jste doplnil vlastním pátráním. Co vás k tomu přivedlo?

Deník plzeňské židovské dívky Věry Kohnové byl publikován už v roce 2006 jeho tehdejším majitelem Miroslavem Matoušem z Prahy. Pan Matouš provedl první pátrání po osudu dívky a její rodiny 
a napsal předmluvu k vydané knize. Když jsem si před několika lety přečetl tuto tištěnou verzi a chtěl deník využít při výuce o holokaustu na plzeňském církevním gymnáziu, byl jsem překvapen, jak málo je o Věrce a její rodině známo. Stál jsem před řadou otazníků. Nevěděl jsem, jak Věru představit, neznal jsem její podobu ani jsem netušil, kdo všechno patřil do její rodiny. Na podzim roku 2012 jsem začal intenzivně pátrat, zda nežijí potomci rodiny Kohnových nebo alespoň někdo z rodiny Kalivodových
z Dobříva. Kalivodovi se 
s Kohnovými přátelili a při transportu Židů z Plzně ukryli deníček dvanáctileté Věrky. Prostudoval jsem matriky, kroniky a v Židovském muzeu v Praze jsem mohl spatřit skutečný deník Věry Kohnové.

Česká Anna Franková, tak někteří mluví o Věře Kohnové. Co všechno mají dívky společného?

Obě dívky byly Židovky 
a psaly si v podobném věku deník. Věra i Anna stály na prahu dospívání a začínaly se zajímat o chlapce. Oběma do jejich světa krutě vstoupila válka a holokaust. Věra Kohnová se před transportem s rodinou neukrývala, jak tomu bylo v případě Anny Frankové. Přesto i její rodina musela svůj byt sdílet spolu s dalšími dvěma židovskými rodinami, které tam byly úředně přiřazeny. Kohnovi tak před transportem žili v podobně stísněných podmínkách jako Frankovi. Věra se nicméně, na rozdíl od Anny Frankové, mohla v době psaní deníku volně pohybovat po svém městě, i když kvůli židovskému původu měla určitá omezení.

Co dívku přimělo psát si deník?

Deník dostala jako dárek ke složení zkoušek na konci školního roku 1940/1941. Tehdy již byly židovské děti vyloučeny z veřejných škol a výuka probíhala v bytech jednotlivých dětí. S malými přestávkami Věra do deníku zapisovala své dojmy, zážitky, radosti i trápení téměř denně. Psala o kamarádkách, chlapcích, procházkách a oblíbených hrách, ale nevědomky popisovala i každodenní projevy holokaustu: znemožňování výuky pro Židy, registrace před transporty nebo první odchody do transportu.

Jak vypadala válka dětskýma očima?

Určitou dobu, asi do prosince 1941 se Věře veškeré změny jevily jako jedno velké dobrodružství. Zatímco je 
z deníku patrné, že například maminka byla ze změn nešťastná, Věra jako by si stále rostoucí diskriminaci neuvědomovala. Jako studená sprcha tak pro ni v lednu 1942 přišla zpráva o chystaných transportech. Kohnovi nastoupili do druhého plzeňského transportu s označením S. Vedl do Terezína, odkud Kohnovi už v březnu 1942 odjeli do polského tábora v Izbici. Tam byli pravděpodobně všichni okamžitě zavražděni.

Překvapil vás nějaký zápisek?

Například že již v té době byly oblíbenou hrou Monopoly. Nebo to, že Věrčina sestra Hanka získala ještě v prosinci 1941, měsíc před deportací, práci jako dělnice v továrně 
v Horní Bříze.

Kdy Věrka s psaním deníku přestala?

Do poslední stránky Věra dopsala deníček v lednu 1942. Původně plánovala založit si nový, protože však v rodině probíhalo balení a shon kvůli blížícímu se transportu, od svého rozhodnutí nakonec upustila. Plně na ni dopadla tíha příprav na transport do neznáma. Deník ukončila slovy: „S Bohem!!!" Zároveň si nechala ostříhat dlouhé tmavé vlasy a nechala se vyfotografovat. Fotografii však 
u Kalivodových s deníkem nezanechala.

Deník Anny Frankové vydal po válce její otec, některé části přitom odstranil. Jaký byl poválečný osud Věřiných zápisků?

Deník ležel po válce 
v knihovně Marie Kalivodové z Dobříva a stal se pro ni jedinou vzpomínkou na rodinu Kohnových, se kterou ji do války pojilo velké přátelství. Dvacet let poté, co deník vznikl, dospěla do Věrčina věku 
i adoptivní dcera paní Kalivodové Jana. Pročítala si se zájmem deníček neznámé dívky a měla pocit, že k ní ze stránek promlouvá kamarádka. Nejvíce Janu zajímaly zmínky 
o chlapcích. Nemohla však tušit, za jakých okolností Věra deník psala. V 70. nebo 80. letech věnovala paní Kalivodová deník Miroslavu Matoušovi, kazateli Jednoty bratrské v Dobřívě. Později pan Matouš odevzdal deník pražskému Židovskému muzeu.

Na příběhu židovské dívky jste učil studenty o nacismu. Skutečně jim příběh pomohl pochopit historické události?

Konkrétní životní příběh je vždy nejlepší cestou, jak studentům přiblížit nějaké historické období. Pro studenty 
z Plzně je na příběhu mimořádně přitažlivé to, že dívka popisovala každodenní život židovských dětí v jejich městě. Navíc byla v podobném věku jako dnešní dospívající. (cib)

Mezinárodní den památky obětí holocaustu