VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Nečekal jsem, že se dvakrát dostanu na úplné dno, říká cyklista ze Zruče

Plzeň – Třiačtyřicetiletý Antonín Valeš ze Zruče, který není žádný vrcholový sportovec, se zúčastnil extrémního vytrvalostního závodu, při kterém ujel na svém horském kole více než 1600 kilometrů za 15 dní.

8.8.2016
SDÍLEJ:

Závodníci museli během závodu zdolávat extrémní překážky.Foto: archiv A. Valeše

Během té doby si několikrát sáhl na úplné dno a chtěl závod předčasně ukončit, nakonec však sebral veškerou energii a do cíle dojel.

Jak vás napadlo přihlásit se do soutěže 1000 mil?
Už před několika lety jsem četl knížku Ve spárech Aljašky od Honzy Kopky, která vypráví o nejdrsnějším závodě planety. Tenkrát tam psal, že chce něco podobného zorganizovat u nás. Pak jsem náhodou zjistil, že závod opravdu funguje. Tak jsem se o to začal zajímat, ale nebyl jsem fyzicky připravený. Nakonec jsem se tedy přihlásil až na letošní ročník.

Jaký je o tak extrémní závod zájem?
Obrovský. Přihlašovat jsme se mohli od půlnoci na Silvestra, tak jsem seděl připravený u notebooku a čekal. Závod je obsazený během dvou minut. Jak jsem tam vyplňoval údaje a byl z toho nervózní, tak jsem dokonce zapomněl svoje telefonní číslo. Ale nakonec jsem si vzpomněl, přihlášku odeslal a čekal. Napsali mi, že mě vzali. V tu chvíli jsem se začal radovat, ale to jsem ještě nevěděl, co mně během závodu čeká.

Trénoval jste před závodem?
Samozřejmě. Jezdil jsem několikrát týdně na tréninky s chlapci z radynebike.cz. Tam jezdí Martin Vít, který před dvěma lety 1000 mil vyhrál. Jeho rady byly k nezaplacení. Ale celkově mi to dalo opravdu hodně.

Můžete popsat, jak závod probíhal?
Vyjíždělo se 3. července z Hranice u Aše. Trasa byla přesně daná, každý ji měl v navigaci. Navíc se průběžně zaznamenávalo, kudy přesně jsme jeli. Už první polovina závodu byla docela náročná. Třeba půl dne nebylo možné si někde natočit pití nebo si koupit jídlo. Když jsem po sedmi dnech dojel do poloviny závodu, tak jsem byl rozhodnutý, že už dál nepojedu. Bylo tam stanoviště, kde se všichni museli nahlásit a buď pokračovali, nebo skončili. Říkal jsem si nejedu, nejedu, prostě už nemůžu.

1000milesZa vznikem stojí biker 
a dobrodruh Jan Kopka. Jedná se o nejextrémnější vytrvalostní závod v Evropě ve své kategorii. Letos se konal už šestý ročník. Stanoven je pouze start, cíl a trasa přírodou, kterou musí závodníci dodržet. Kdy a kde spí, kdy jedou nebo co jedí, je na nich.

A kde jste nakonec sebral sílu a energii v závodu přece jenom pokračovat?
Psal jsem své ženě, že končím. Ta mne moc podpořila, ať si odpočinu a pokračuji. Na tom stanovišti mi ještě hosteska přinesla nějaký nápoj, který mne postavil na nohy. Už jsem si začal říkat, že pojedu dál, ale měl jsem ještě navíc technické problémy s kolem. Pustil jsem se tedy do oprav. Jeden ze závodníků na mě pořád koukal a čekal, i když byl už připravený vyjet dál. Já jsem mu říkal, že prostě nejedu z čehož byl docela smutný, protože se mu nechtělo samotnému.

Takže vás nakonec přesvědčil.
Víceméně ano. Na Slovensku je totiž hodně medvědů, proto nechtěl jet sám, a já také ne. Na stanovišti jsme dokonce všichni dostali na kolo rolničky, aby člověk dělal trošku hluk.

Setkali jste se s nějakými medvědy?
Naštěstí ne, ale někteří závodníci je viděli. Přiznávám, že jsem z nich měl strach. Když se jede ve dvou, tak je to rozhodně lepší. Všichni nás varovali, že tam medvědi opravdu jsou a že se nebojí. Potkal jsem jen divoká prasata.

A těch jste se nebál?
Docela jo. Jedu si v Polsku a najedou přede mnou asi patnáct divokých prasat. Tak jsem zastavil, oni na mě koukali a já čekal, co udělají. Kolem mě zrovna nikdo jiný nebyl. Po chvíli jsem se schválně rozkašlal a oni se rozutekli, ale jinak nevím, co bych dělal.

V Hranicích u Aše byl Antonín Valeš ještě plný síly. Jak probíhala druhá polovina závodu?
Říkal jsem si, že první půlka byla velmi vyčerpávající, ale to jsem ještě nevěděl, co mně čeká dál. Tam to bylo nahoru dolů. Ještě jsem začal mít další problémy s kolem a potřeboval jsem někoho, kdo mi to spraví. Nakonec jsme sjeli do nějaké vesnice a jeden místní nám řekl, že ve vedlejší vsi někdo kola opravuje. Pán mi kolo spravil a mohli jsme pokračovat. Ještě, že jsem to začal řešit včas, protože pak jsme jeli asi tři čtvrtě dne a nikde nic nebylo, žádné stavení.

Energie bylo stále dost?
No, jak kdy. Buď člověk nemůže fyzicky, nebo má problémy s kolem. A když tohle všechno bylo v pohodě, tak začal totální slejvák, ve kterém jsme jeli asi šest hodin. Překvapily mne také dva brody, které jsme museli překonat. První byl v pohodě, ale na druhý jsme si netroufli, protože řeka byla dost rozvodněná a navíc byl dost velký proud. Nechtěli jsme riskovat.

Jak jste se tedy dostali na druhou stranu?
Museli jsme to objet. Zajeli jsme si asi 15 kilometrů a vrátit se až k tomu brodu z druhé strany, kde bychom vylezli.

Na kole jste museli trávit téměř celý den, když jste jezdili přes 100 kilometrů denně.
Ano. Většinou jsme vstávali kolem páté hodiny a v šest vyjížděli. Když se začalo stmívat, začali jsme si shánět ubytování, ale dojížděli jsme i za tmy. Většinou se nám podařilo spát v penzionu, ale někdy jsme museli nocovat ve spacáku venku.

Celou druhou etapu jste jel se svým kolegou?
Víceméně ano. On byl rychlejší, takže jel kolikrát napřed, já ho několik hodin neviděl, ale pak jsme se vždycky zase potkali. A ještě, že na mě vždycky čekal, protože dva dny před cílem se mu rozbila navigace a on by nevěděl, kudy má jet.

Co bylo během závodu nejhorší?
Rozhodně ten déšť, to bylo opravdu nepříjemné. Jeden den jsem byl tak zmrzlý, že když jsme šli na oběd, tak jsem si říkal, že už se tam ubytuji a odpočinu si. Ale kolega Vláďa mne přemluvil a jeli jsme dál. A pak také to tlačení kola do kopců třeba půl dne, to bylo velmi vyčerpávající. Kolikrát tím terénem nešlo pomalu ani jít. Člověk pak neujede tolik, kolik by chtěl. A to ho dokáže úplně psychicky odrovnat.

Kolik závodníků dojelo až do úplného cíle?
Ze 161 lidí, kteří se závodu zúčastnili, jich do cíle dojelo kolem šedesáti. Hodně jich skončilo v polovině.

Očekával jste, že závod bude tak náročný?
Bylo mi jasné, že to nebude snadné, ale nečekal jsem, že se během závodu dvakrát dostanu na úplné dno.

Šel byste do toho znovu?
Když jsem dojel, tak jsem tvrdil, že už to v životě nepojedu. Několik dní po závodu jsem se doma budil s tím, že už je sedm a já ještě nesedím na kole. Teď už o tom ale zase přemýšlím, protože jednou se jede z Čech na Slovensko a další rok obráceně. Tak bych to chtěl jet ještě naopak.

Autor: Andrea Pánková

8.8.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Výčepní Miroslav Štych z restaurace U Mansfeldů.

V soutěži o nejlepšího výčepního zvítězil Miroslav Štych z Plzně

Přípravné hokejové utkání mezi Plzní a Chomutovem
14

Odveta Indiánům vyšla. Dvěma góly k výhře přispěl Indrák

Centrum Hájek nabídne ubytování pro klienty

Šťáhlavy - Rodiče, kteří přijedou se svým postiženým dítětem na rehabilitační pobyt do Centra Hájek nedaleko Šťáhlav, zatím nemohli v prostorách bydlet.

Ženu týral tak, že chtěla skočit pod vlak

Klatovsko – Cítila se jako kus hadru. Přála si, aby se druhý den ráno už neprobudila a vážně přemýšlela o sebevraždě skokem pod vlak. Až do takového stavu dohnal svoji o 18 let mladší partnerku 63letý invalidní důchodce z Klatovska.

Bakoš: Larnace chceme vnutit náš styl hry

Plzeň – Při absenci potrestaného Michaela Krmenčíka to může být Marek Bakoš, koho trenér Pavel Vrba pošle ve čtvrtečním play-off Evropské ligy proti Larnace do útoku.

Kam za zážitky nejen o víkendu? Inspirujte se na novém webu Tipy Deníku

Chcete mít přehled o kulturních, sportovních a dalších akcích ve všech regionech? Pak navštivte naši stránku www.tipydeniku.cz, kde najdete fůru inspirace co podniknout nejen o víkendu.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení