V říjnových volbách však jeho strana nepřekročila pět procent potřebných pro vstup do zastupitelstva, takže na plzeňské radnici končí. Povídali jsme si o tom, jak před jednadvaceti lety prožíval demonstrace v Praze a co jim předcházelo.

Co se vám vybaví, když se řekne 17. listopad 1989?
Vzpomínám samozřejmě na Národní třídu i Albertov, vlastně na celou demonstraci. Ta atmosféra se nedá popsat, ale kdo ji zažil, nikdy nezapomene.

Jak se změnil váš pohled na tento den?
Pohled zůstává stejný, odlišné je to jen v tom, že rozhovory, které jsem v té době dával, byly poskytovány v situaci, kdy nikdo nevěděl, jak to dopadne. Takže jsem volil opatrnější formulace, byť už jsem byl ´profláknutý´coby odpůrce režimu.

Profláknutý? Čím jste si to vysloužil?
Už od roku 1980 jsme s mou současnou manželkou vydávali samizdatové knihy a sborníky tehdy zakázaných spisovatelů a písničkářů. Po mém návratu z vojny roku 1987 začaly první veřejné protesty proti režimu. Na vlastní kůži jsem zažil výslechy, pendreky i vodní děla. A takové vodní dělo v lednu během Palachova týdne byla velmi zajímavá záležitost.

V květnu a srpnu 1989 jste svolali demonstrace v Plzni. Další jste plánovali i na 28. října toho roku…
Ano, ale to už bylo na StB moc a tak jsem byl s mnoha dalšími předběžně zadržen. Vznik Československé republiky jsem tak oslavil ve věznici Vykmanov. Do Prahy na manifestaci k 50. výročí jsem tak jel s tím, že už není cesta zpátky. Cílem mělo být položení květin u pamětní desky studentů, kteří to odnesli v roce 1939.

Nakonec z toho však byla demonstrace…
Ano, ale povolená. Na poslední chvíli se dohodli nezávislí studenti a svazáci a společně podali žádost o povolení veřejného shromáždění. Ve druhé polovině 80. let to bylo druhé povolené veřejné shromáždění, první bylo 10. prosince 1988 u příležitosti 40. výročí přijetí Deklarace lidských práv v OSN.

Jak jste 17. listopad prožíval vy?
Z Albertova jsme s manželkou přes Vyšehrad a podél pražských nábřeží došli až na Národní třídu a tam jsme se zastavili jen pár metrů od čela průvodu. Po esenbácké nakládačce v podloubí paláce Metro a po výslechu StB na služebně v Bartolomějské jsem skončil s bolestmi páteře v nemocnici.

Co vám tehdy řekli doma?
V té době už jsem byl ženatý a moje manželka byla na prvním výslechu StB ještě o deset let dřív než já. Všech těch demonstrací se tehdy samozřejmě účastnila společně se mnou.

A vaši rodiče?
V těch protirežimních aktivitách byl namočen už na konci studia střední školy i na vysoké škole. Moje matka mi vždycky říkala: ´Dělej si, co chceš, hlavně dostuduj.“

To se vám povedlo…
Ano, během studia jsem se snažil dělat takové věci, které přímo nemířily proti režimu, ale jen co jsem dostudoval, šli jsme do toho natvrdo. Během Palachova týdne jsme se snažili před matkou utajit, že tam jedeme. Jí to sice bylo jasné, ale nechtěli jsme, aby ji kvůli nám tahali na výslechy.

Podařilo se vám to utajit?
Když jsme se vrátili, zastavili jsme se u ní a ona měla puštěnou televizi, kde se moje žena hádala s příslušníkem VB kousek od sochy sv. Václava. Byl to hlavní záběr televizních novin z první demonstrace Palachova týdne.

Myslíte si, že mladí dnes vědí, co se tehdy stalo? Nebo je to pro ně pasé a historii neřeší?
Ti, kteří chtějí vědět, tak vědí. Na druhé straně je to pro ně stejně daleko, jako byl pro nás rok 1968 nebo pro starší generaci únor 1948. Mnozí z nich mají i zmatené pojmy – kdo byl, kdy žil a zemřel Opletal, kdo Palach a tak podobně.

Od 17. listopadu uplynulo jednadvacet let. Kam podle vás politika a vůbec situace dospěla?
Tehdy jsem si myslel, že se bude budovat kapitalismus konce 20. a počátku 21. století. Mám pocit, že v některých věcech se projevuje spíš jako kapitalismus 19. století – chudí chudnou a bohatí bohatnou. V tom jsme myslím měli všichni úplně jiné představy.