Do malého lesíka jsme se s mužem vypravili. „Vidíte? To je z loňska,“ ukazoval na několik nízkých pařízků poblíž cesty. „A tohle o rok starší. Ty holý místa, tady. Rostly tu krásný smrčky, stříbrný,“ nasměroval prst na menší mýtinku, kde muselo stávat alespoň deset mladých jehličnanů.

Vstoupili jsme do lesíka a po pár metrech se zastavili. Průvodce se otočil, vytáhl z dlouhého hubertusu termosku s kávou, usrkl z ní a pravil: „Tady už musíme opatrně, hlavně pozor kam šlapete,“ upozornil muž. Dívám se pod nohy a s lehkým úsměvem se ptám: „Máte tady drátěná oka?“ Muž se zazubí. „Kdepak oka, ale zkrátka si dejte pozor.“ Dalších pár metrů se pro jistotu vůbec nedívám před sebe. Když lesník zastaví, vrazím do batohu na jeho zádech a z rukou mu přitom vyletí otevřená termoska.

„Chytil jste tu vůbec někdy někoho, jak vám ten stromek řeže?“ zajímá mě. Muži se blýskne v očích. „Chytil, chytil. Ale neudržel, vysmek se mi, pacholek. Vím, kdo to byl, hlásil jsem to esenbákům, ale nikam to nevedlo. To víte, bylo to před Vánoci a to mají všichni jiný starosti. Salát, řízek, dárky a tak. Ale jestli sem přijde znova, bude ten smrček co uřízne jeho poslední,“ konstatoval suše.

Důmyslná past čekala na mýtině uprostřed lesa. Muž mě chytil jednou rukou za loket a druhou mi natočil hlavu k nedalekému houští. „Tam. Vidíte?“ špitl. Soustředěně jsem sledoval křoví a snažil se cokoliv objevit. Když jsem za spletí větví rozeznal tmavý obrys čehosi velkého jako trabant, zůstal jsem stát s otevřenými ústy. „To je…“ hlesl jsem. „Jo,“ přisvědčil hrdě lesník. „A jak to funguje?“ nedalo mi to. Muž shodil z ramene batoh, vytáhl z něho malou pilku zlodějku a podal mi ji. Vzápětí mi do ruky vrazil i borové polínko. „Řízněte do toho,“ poručil.

Moc jsem se nerozmýšlel a nechal jsem zuby pilky přejet po dřevu. Ozval se typický zvuk a hned po něm řev. Medvěd, který číhal za houštím, se vzepjal na zadní, vycenil tesáky a vydal ukrutný zvuk. Instinktivně jsem zahodil pilku i polínko, bohužel tak nešťastně, že zvíře dostalo dvojitý úder do citlivého čumáku. Medvěd skočil a já se loučil se životem. Muž vedle mě znovu zaloví v batohu. „Tumáš!“ zvolá a mrští po huňáčovi plastový kbelík. Kbelík je plný medu, medvěd zapomene na záchvat, popadne jej a zmizí mlsat za své houští.

„Chápete?“ zeptal se mě Arnošt S., bývalý medvědář cirkusu Berousek, jak jsem se dozvěděl. „Chápu,“ přitakal jsem a následoval ho zpátky k autu. Cestou jsem si nedával pozor, kam šlapu. „Vidíte? Já vám to říkal. Kdepak drátěný oka,“ zasmál se škodolibě ochránce stromků při pohledu na podrážku mé boty. „Jenom to nevyškrabávejte větvičkama, netvrdím, že to Hubert neuslyší,“ dodal ten muž.