Na české cestovatelky nalíčili lupiči v Africe želví past

Třicetiletá Plzeňanka Adéla Tas, která původně vystudovala kamenosochařství a nyní se intenzivně věnuje malbě, Deníku své zážitky z cest přiblížila.

Jak jste se k natáčení pořadu vlastně dostala?
Před rokem jsem se zúčastnila pořadu o vaření Prostřeno, kde jsem o své vášni cestovat hodně mluvila. Vlastně i mé menu čítalo nejvíc položek a skládalo se z receptů, které jsem v zahraničí poznala. Tvůrci si mě zapamatovali a sami mě oslovili, jestli bych nechtěla pořad o cestování natáčet. Byla jsem okamžitě pro. Cestování totiž miluji.

S paní Zlatuší máte tvořit protiklady. Připravovaly jste se na společné cesty nějak speciálně?
Tak to vůbec ne. Poprvé jsme se viděly na letišti před odletem na Mallorku. Přiznávám se, že jsem měla velký strach z toho, jak si budeme rozumět, musely jsme sdílet stejné hotelové pokoje. Zatím co já procestovala kdeco, Zlatka byla jen na několika běžných dovolených, neumí cizí jazyky a je taková lidová, prostě svá. Ale naštěstí máme obě dvě rády humor a adrenalin, takže jsme si docela sedly.

Žila jste nějakou dobu v zahraničí. Kde a jak dlouho?
Původně jsem odjížděla na týdenní výlet do Itálie, který se nečekaně protáhl na sedm let. Z Itálie jsem odcestovala do Německa a dosud na Mallorku.

Sedm let?
(smích) No, vlastně úplně původně jsem ještě před Itálií jela na rok do Egypta, kde jsem se chtěla zdokonalit v břišních tancích. Ale málem mě to stálo život. Dostala jsem tam otravu z jídla. Z posledních sil jsem si vzala taxi a dovlekla se do nemocnice.

Je rozdíl mezi českým a egyptským zdravotnictvím velký?
Neskutečně. Lékař uměl jen arabsky, takže jsem mu gestikulací vysvětlila, že mě bolí břicho a mám horečku. Zrovna jim nešla elektřina, a tak mu při vyšetření kompletně zahalená sestra svítila baterkou. Pamatuji si jen, jak si utíral špinavé ruce do trička, a pak jsem upadla do bezvědomí. Naštěstí jsem přežila, ale protože se mi citlivost na tamní stravu neustále vracela, po dalším měsíci jsem vyčerpala téměř všechny peníze, které jsem měla na školu tance a první nájmy na pobyt, a tak jsem odjela domů. Pak jsem chtěla jen na týden na dovolenou do Itálie.

Proč jste nakonec zůstala tak dlouho?
Tak já jsem nezůstala v Itálii. Tam jsem byla pár měsíců a pak jsem odjela do Německa, kde jsem pracovala jako profesionální břišní tanečnice. Našla jsem si tam tureckého manžela, a zůstala jsem tři roky. Pak se nám s mužem naskytla příležitost pracovat na Mallorce, kde jsem zůstala další tři roky.

Co jste tam dělala?
Pracovala jsem jako servírka a pak jsem začala malovat. Naskytla se mi úžasná možnost prosadit se v uměleckém směru. Prodej mých obrazů mě vlastně více než dva roky živil. To by u nás nešlo. Vztah cizinců k umění je daleko lepší, i ceny tam jsou asolutně jiné.

Proč jste se tedy nakonec vrátila zpátky do Čech, do Plzně?
Mallorca je opravdu malý ostrov a zanedlouho tam všechny znáte a postihne vás ponorka. Navíc v zimě tam nejsou ani žádní turisté, na ulici nepotkáte človíčka a je tam strašná zima.

Vždyť tam musí být i v zimě tepleji než u nás…
To ano, je tam třeba pět stupňů nad nulou, žádné mrazy, ale je tam obrovská vlhkost a zima je lezavá. Navíc se nezahřejete ani po příchodu domů. Na Mallorce nemají topení, mají pouze klimatizaci, která je strašně drahá. A i když ji zapnete, je z ní to teplo takové divné, a když se zase vypne, je do deseti minut stejná zima. Ale jinak se mi tam moc líbilo.

Do kolika zemí jste se díky pořadu Ženy na cestách podívala?
Celkem jsme procestovali osm zemí, seriál má osm dílů. Navštívili jsme se štábem Mallorku, Řecko, Turecko, Kapverdské ostrovy, Dubaj, Keňu, Zanzibar a Egypt.

Kde se vám líbilo nejvíc?
Z evropských destinací v Turecku, které jsem měla projeté díky svému manželovi. Jsou tam milí lidé, moře, hory, památky i zábava, a je tam výborná kuchyně. Prostě tam není nuda a navíc už je to kus skutečného Orientu. Úplně nejvíc mě ale nadchla Afrika, Keňa a Zanzibar, což pro mě byl ráj na zemi. Jsou tam zajímaví lidé, úžasná příroda, deštné pralesy, nádherné pláže, čisté moře. Je to úplně jiný svět, nesrovnatelný s evropským.

Musela jste si natáčení skutečně užívat...
Na jednu stranu ano, ale pokud si někdo představuje, že to byla dovolená, tak se mýlí. Všechno jsme brali hopem, na pláži jsme strávili tak hodinu, a zase jsme museli cestovat stovky kilometrů jinam. Na druhou stranu jsem toho strašně moc viděla. Navíc v Keni bylo sice nádherné safari, ale taky pořádná „drsňárna“ . Není to pro každého, hodně se tam přepadávalo. Museli jsme poslední den jezdit s policejním doprovodem.

Máte nějakou nepříjemnou zkušenost?
Tak třeba jsme byli na safari a průvodce dostal hlášení, že se začaly nepokoje a že musíme okamžitě vyjet, abychom se do hotelu mohli vrátit před setměním. Uprostřed cesty ležela želva obrácená krunýřem dolů. Chtěli jsme zastavit a tu chudinku obrátit, ale byla to prý past. Všude kolem byli v křoví schovaní lidé a jen čekali na to, že zastavíme. Jednou jsme zase čekaly, já a Zlatka, na kluky ze štábu v autě, protože šli pro vodu, a začal nás dost agresivně ohrožovat zfetovaný žebrák. Místní obyvatel se s ním pustil do křížku, ale on se pak zkrvavený vrátil a bušil nám do auta. To jsme se opravdu bály.

V afrických zemích je žebrajících zřejmě mnoho…
To ano, je tam neskutečná chudoba. I úplně malé děti se sotva naučí chodit, a už umí napřahovat dlaň. A bylo tam hodně nakažených AIDS a žloutenkou. Bohužel je zde velmi rozšířená takzvaná charitativní mafie. Proudí sem spousty peněz z celého světa, ale na pomoc potřebným se jich dostane jen nepatrná část. Pak vidíte vedle slamů obrovské paláce. Právě kvůli tomu mám ráda, když vidím komu a na co peníze jdou. Společně se štábem jsme se rozhodli také pomoci.

Jakým způsobem?
Zorganizovali jsme sbírku pro slam Tera boa na kapverdském ostrově Sal, odvysíláme to v posledním díle pořadu. Já budu předávat věci za západní Čechy. V Praze pořádá sbírku štáb.

Jak jste se loučila se štábem?
Vlastně se teprve rozloučíme. Chystám vernisáž portrétů z cest nazvanou podle pořadu Ženy na cestách. Namalovala jsem, a stále ještě maluji, několik tváří lidí, které jsem si během natáčení vyfotografovala. Bude to zároveň taková dotočná seriálu, oslava, že vše dobře dopadlo, ale bude otevřená i široké veřejnosti. Takže se 3. března do galerijního klubu Carpe diem v Praze na Vinohradech může od 19 hodin přijít podívat kdokoliv. Během večera vystoupí šansoniérka Eva Melicharová a skupina Republic of two. Vstup je volný.

A jaké jsou vaše další plány do budoucna? Chcete dál cestovat nebo zůstanete chvíli v rodném městě?
Pokud bude televize chtít točit další sérii, určitě se tomu nebudu bránit. Jinak dnes připravujeme v Plzni kulinářsko-umělecký projekt. V Čelakovského ulici nyní vzniká restaurace/galerie, kde plánujeme pořádat výstavy obrazů, vernisáže, autogramiády, večery se živou hudbou, šansonem či jazzem. Chceme zde promítat nízkorozpočtové klubové filmy. Prostě chceme vytvořit místo, kde se Plzeňané potkají s uměním a umělci samotnými. Pokud všechno půjde podle plánu, možná otevřeme už na přelomu léta a podzimu. Restaurace a galerie v jednom ponese název Artamo, což znamená láska k umění.

Michaela Kunešová