Petr Pithart
Bývalý předseda a místopředseda Senátu PČR (KDU-ČSL), bývalý premiér ČSFR a bývalý poslanec. Vystudoval práva na Univerzitě Karlově. Na protest proti srpnové okupaci roku 1968 vystoupil z komunistické strany. Patřil k prvním signatářům Charty 77. V prosinci 1989 patřil k zakladatelům Občanského fóra.
Jak s odstupem 24 let vzpomínáte na listopadovou revoluci?
Nejenom proto, že to není kulaté číslo, ale i z jiných důvodů jsem 17. listopad neslavil. Zato jsem seděl v aule filozofické fakulty s několika mně blízkými lidmi a debatovali jsme se studenty a vůbec s veřejností. Pro mě to je čas bilancování, někdy docela nepříjemného.
Proč nepříjemného?
Patřím mezi ty, kteří si mysleli, že po 24 letech budeme někde jinde, než jsme teď. Vezměte si, že jediná konsolidovaná větší politická strana je teď KSČM. Pak jsou dvě zdravé menší strany, KDU-ČSL a Strana zelených, ale to ostatní je v rozvalu, v rozpadu, uvnitř se bijou. Do Poslanecké sněmovny byl zvolen ten, o němž se ukázalo, že mlátil mladé lidi v Palachově týdnu v lednu 1989 pod Muzeem. Jak je to možné? Je celá řada věcí, se kterými se nemohu spokojit. Takže 17. listopad je pro mě výzvou k nemilosrdnému bilancování. Možná, až bude 25. výročí 17. listopadu, tak se bude víc slavit. Kulaté výročí k tomu vyzývá.
I v Plzni se lidé podepisují pod petici Nechceme politruka hejtmanem proti nástupu Václava Šlajse do čela hejtmanství.
No samozřejmě. Tohle kdybyste řekla čtrnáct dní po 17. listopadu, tak by si všichni řekli, že jste se zbláznila, nebo že sem znovu vstoupily nějaké armády.
Jenže co proti tomu lze dnes dělat? Mají se s tím lidé smířit, znovu za sebou zavírat doma dveře, ničeho si nevšímat a raději okopávat cibuli?
To právě mnozí dělají. Říkají nesmysly, jako že je úplně všechno jedno. Ano, párkrát se za ta léta stalo, že byli voliči podvedeni. Buď občanskými, nebo sociálními demokraty, kteří si šli po krku, po volbách se ale objali a vzájemně si drbali záda. To byly situace, kdy mohli být lidé hodně rozezlení. Ale to snad máme za sebou. Opoziční smlouvu, která byla vyloučením opozice, si snad už nikdo neodváží hájit. Takže vždycky to má smysl volit mezi lepším a horším a v nejhorším mezi dvěma horšími. Společnost se ale opět vrací do takové lhostejnosti a odevzdanosti, kterou jsme zažili před Listopadem.
Říkáte, že je důležité chodit k volbám. Co si myslíte o těch posledních do Sněmovny?
Já lidi nebudu peskovat za to, že zvolili, jak politologové říkají, nesystémové strany. Volili evidentně dvě nevyzpytatelné a nespolehlivé strany vlastně ze zoufalství, protože jim připadalo, že jedině ony, respektive jejich vůdcové, jim naslouchají. Ale to, co jim slibovali a ještě slibují, jsou nemožné věci. Neustále ve všem rozhodovat ve všeobecném referendu, odvolávat kdykoliv poslance, to je i technicky nepředstavitelné. Řídit stát jako firmu. To je prostě nemožné. Ale lidé asi byli už tak nešťastní nebo navztekaní, že prostě dali hlasy těm vlastně protestním stranám. Já to chápu, nemůžu se nad tím pohoršovat. Jen si přihřeju vlastní polívčičku. Řekl jsem, že jsou tady dvě velké, ale ne zdravé strany. Lidovci jsou z gruntu noví, nemají vůbec nic společného s nějakými Kalousky, je to strana s mladým vedením a uspěla. Takže tady je koho volit. Já si myslím, že až se zelení přestanou hádat, tak by také patřili do sněmovny. Určitě víc než Úsvit.
Řada zejména starších lidí má pocit, že byli podvedeni. Že se o sebe za těch 24 let dokázali postarat hlavně ti všeho schopní, kteří jsou dneska za vodou a ostatním se smějí. Co byste jim vzkázal, co mají dělat?
Ten recept je nadlouho. Politické strany zdravé a demokratické, takové, ve kterých nelze dělat lumpárny, jako dělali velrybáři v ČSSD nebo v ODS, takové strany vyrůstají jedině ze silné, husté tkáně občanské společnosti. Z dobrovolných sdružení, asociací, spolků, nadací, diakonií. Bez toho totiž vznikají tyhlety strany vůdců, kdy nikdy nevíte, a oni sami nevědí, co chtějí. Bez toho to prostě nepůjde. Takže znovu Václava Havla a výzvu pro občanskou společnost. Přece vy tady v Plzni jste už něco v referendu předvedli.
Ano, lidé zastavili stavbu obřího nákupního centra v lednu a od té doby na tom vydělávají právníci. A jednou stál na tom place cirkus.
Doufám, že si to lidé, kteří v tom referendu hlasovali, nenechají líbit. Musí se zorganizovat znovu. To je ta občanská společnost. Že se lidé perou za své věci sami a nečekají, až to za ně stát, místní poslanec nebo senátor udělá. A když tohle bude dost husté, tak nemohou vznikat takové bizarní strany jako je Úsvit nebo ta firma pana Babiše.
Takže lidé mají jít důsledně za svým a nenechávat se odbýt?
Vždyť se jim dnes nemůže nic stát! Já vím, že v zaměstnání už to není tak, že by se člověk nemusel ničeho bát, protože je nezaměstnanost. Kdyby se nabídka a poptávka na pracovním trhu vyrovnaly, tak by se lidé nebáli. Ale je celá řada možností mimo profesi, mimo zaměstnání, kde se vám dneska opravdu nic nestane na rozdíl od té situace před 24 lety. Tehdy byl důvod se bát. Tohle se opravdu změnilo, dnes se nemusí nikdo bát něco podepsat.
Vy už dnes do aktivní politiky nezasahujete. Jak se máte?
Učím na právnické fakultě a teď budu odevzdávat do nakladatelství druhý díl knížky Devětaosmdesátý, kde se pokouším porozumět tomu, co a jak jsme tehdy dělali, co dobře a co špatně. Píšu články, jezdím na konference. Zajímají mě stejné věci, jako když jsem byl senátorem. Stále se starám o věci veřejné, ale teď už jako důchodce.
Nestýská se vám? Nechtěl byste ještě do politiky zasáhnout?
Ne. Ať jdou do politiky mladí.