VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Milovník historie: Krvavou pláž jsem proběhl. Bez střelby

Plzeň - Řada vojenských přileb, uniformy, fotografie z druhé světové války. Když dorazíte do jedné z kanceláří v útrobách plzeňského Pekla, na první pohled vám musí být jasné, že tu sídlí velký milovník vojenské historie.

5.6.2009
SDÍLEJ:

Milan JíšaFoto: DENÍK/Ladislav Vaindl

A tím kurátor Muzea generála Pattona Milan Jíša opravdu je. Jedním z důkazů je i seriál o anabázi amerických vojáků v posledním roce druhé světové války. Ten začne v Plzeňském deníku vycházet od soboty. Jeho autor nám poskytl rozhovor těsně předtím, než odjel do Normandie na oslavy vylodění spojeneckých vojsk.

Jak vznikl nápad vytvořit tento seriál a co je jeho hlavní náplní?
Je to pocta americkým vojákům, k pětašedesátému výročí konce války, které si připomeneme v příštím roce. Pojednává pouze o postupu amerických vojsk západní Evropou od 6. června 1944 až do 8. května 1945. Popisuje jedenáct měsíců těžkých bojů den po dni. Každý den od vylodění. Ta cesta ke květnu stála život kolem 150 tisíc padlých amerických vojáků. Řada jednotek došla z Normandie až do Čech. Tímto jim chci vzdát hold.

Mohl byste uvést některé z těchto jednotek?
Byla to například 1. pěší divize, která se vylodila na Omaze a dostala se až k Sokolovu a Chebu. Nebo 90. divize, která osvobodila oblast od Klatov na jih. Její část se v Normandii vylodila hned první den.

Jak dlouho dokument vznikal?
Pracuji na něm zhruba pět let, ale materiály jsem sbíral už od doby, kdy jsem se o tuto problematiku začal poprvé zajímat. A to už je pětačtyřicet let. Za tu dobu se nashromáždí spousta informací. V Americe je třeba malé městečko Manasas a tam je obrovský vojenský antikvariát. Jezdím do něho pro knížky. Do letadla smíte mít určitý počet kilogramů, takže se mi stávalo, že jsem musel část knížek nechat na letišti. Teď už jsem domluvený s kamarádem, že si některé u něj nechávám a on mi je pak posílá.

Z jakých materiálů jste čerpal?
Z různých knih, které pojednávají o americké armádě, a také z různých historických dokumentů, jakými jsou třeba denní hlášení jednotlivých oddílů. Nejdůležitějším zdrojem pro mě byl Národní archiv ve Washingtonu. Byl jsem tam čtyřikrát a pokaždé jsem tam strávil téměř celý den, až do zavíračky, než mě vyhnali (smích).

Seriál bude složen především z exaktních informací. Měl byste příběh nějakého konkrétního vojáka?
O obyčejných vojácích toho moc není. Pokud příběh některého z nich vyjde knižně, většinou jej napíše jeho velitel. Přitom ten, kdo válku vyhrál, byl právě ten obyčejný pěšák. Ten šel bahnem, brodil se přes řeky. O něm se bohužel příliš neví.

A nějaká perlička by se nenašla?
Samozřejmě, že takových pár bylo. Například pozdější generál Taylor se vylodění účastnil ještě jako plukovník. Je známo, že řekl: ´Tady na té pláži zůstanou jen dva druhy lidí: mrtví a umírající, a tak se koukejte zvednout a mazat dál do vnitrozemí. A tenhle voják se dostal až do Lokte. Tam mu měla kapitulaci podepsat místní německá posádka. Její velitel měl kapitulační listiny už připravené. Měl tam napsáno: Elbogen, Sudetenland. Taylor to přeškrtl a místo toho napsal: Loket, ČSR. Do Čech dorazila i 4. obrněná divize, která byla hrotem Pattonovy armády. Když byla například v Bastogni obklíčena 1. výsadková divize, ta čtvrtá udělala první průlom jejich obklíčení. Pomohla je tím zachránit Vojáci, kteří v ní sloužili se podíleli na osvobození Horažďovicka. Jednomu z jejích bojových uskupení velel tehdy ještě plukovník Creighton Abrams, pozdější vrchní velitel americké armády, čtyřhvězdičkový generál. Podle něj má jméno typ tanku.

Měl jste možnost podívat se na některá z bojišť druhé světové války?
Musím říci, že mám ta místa především ve Francii celkem prolezlá. Navštívil jsem například i St. Mére Église, městečko, které bylo šestého června ve Francii osvobozeno jako první. Pláž Utah, tam je skvělé muzeum. Prošel jsem si tam i zbytky opevnění, které tam zůstaly. Ovšem jeden z nejsilnějších zážitků pláž Omaha, které se pak začalo říkat krvavá, to je něco neskutečného. Zkoušel jsem si ji i proběhnout. Nebyl jsem zdaleka v plné polní, a než jsem doběhl k prvnímu kamennému vlnolamu, tak jsem pomalu upadl. A to po mně nikdo nestřílel. A teď si představte, že ti kluci byli pod přímou německou palbou a ještě všude kolem byly nástrahy, jako například kůly s minami. Tam stačilo, když ten Němec byl výborný střelec a trefil se do té miny na těch zátarasech. To pak nebyla žádná šance.

Jaké pocity ve vás tato místa vyvolávají?
To se ani nedá popsat slovy. Když například navštívím americký vojenský hřbitov, který je přímo nad pláží Omaha a a kolem je ticho a klid, mám z toho až husí kůži. Na místa bojů chodím vyzbrojen starými mapami a kopiemi hlášení, takže mohu jít přímo po stopách těch bojových jednotek. Když se pak na některá místa postavím a zavřu oči, jako bych kolem sebe slyšel dunění motorů a střelby. No, to už není koníček, to je prostě mánie.

Mluvil jste o místech, kde se vylodili Američané. Byl jste i u jiných pláží?
Ano. Navštívil jsem i ty, kam přišly britské jednotky. Byl jsem tak například ve městě Aromange, kde Britové postavili umělý přístav. Naproti stál ještě jeden, americký, ale ten zničila bouře. Britský tak zůstal jako jediný. Přes ten přístav se uskutečňovalo zásobování.

Na slavnosti do Normandie jedete soukromě nebo jste součástí nějakého ceremoniálu?
Soukromě. S chlapama z Klubu třetí armády Plzeň a s členy Military Car Clubu si bereme helmy a uniformy, skočíme na džípy a jedeme. Žádnou oficiální úlohu tam nemáme. Ale se spoustou lidí se tam známe. Spolupracujeme s kluby vojenské historie v Americe, ve Francii, Holandsku i dalších zemích.

Kdy jste Francii navštívil poprvé?
V roce 1994, když bylo kulaté výročí vylodění. Pak jsem tam byl ještě několikrát, ale většinou už mimo slavnosti. Spíše třeba na konci léta, kdy už tam nebývá tolik lidí. Tak, abych si to mohl projít sám.

Co ve vás vznítilo takový zájem o druhou světovou válku a americkou armádu?
Začalo to asi na škole, kde jsme se učili, že nás osvobodila jenom Rudá armáda. Já jsem si ale říkal, vždyť tady přeci byli i Američané. Máme tu spoustu stop po nich. Pásky, košile, fotografie. Tak to je trochu postavené na hlavu. Jsem z Božkova. Nahoře na Světovaru byla posádka. Američané k nám chodili na sladké.Takže jsem o tom měl informace přímo z naší rodiny. Chtěl jsem se dozvědět víc. Snažil jsem se shánět oblečení, dokumenty, publikace. Pak jsem začal jezdit na čundry. A na to jsem musel být pořádně vybavený. Kdo neměl usárnu a pořádný battledress, byl mimo.

Působil vám váš koníček za komunistického režimu nějaké problémy?
Tak samozřejmě, že mě i další kamarády bezpečnost určitě sledovala. Ale musím říct, že jsem měl štěstí na lidi kolem sebe. Samozřejmě, že problémy byly, ale ostatní mi v té době spíše pomáhali, než aby na mě donášeli. Když zjistili, že se o to zajímám opravdu do hloubky, přinášeli mi třeba knížky nebo fotografie. Tenkrát lidé spíše drželi při sobě. Alespoň tedy ten okruh lidí, které jsem znal.

Po roce 1989 jste měl vaše bádání určitě snazší.
To ano. Dokumentace do 1989 byla dost pofidérní. Bylo pár knížek, které vyšly ještě před rokem 1948, třeba Vítězství v Evropě a Tichomoří od George Marshalla. Všechno bylo hodně obecné, nebyly tam detaily. Po revoluci byl přístup k materiálům jednodušší. Navíc díky vysokému důstojníkovi americké armády, s nímž jsem se seznámil, jsem se dostal k důležitým kontaktům i přístupu na americké základny. Pak už to šlo dobře dávat to dohromady. Je to ale stále nekončící práce.

Jak vzpomínáte na vaše první setkání s americkými veterány, kteří se podíleli na osvobození Plzně?
To mohu pořádně vystihnout pouze dvěma slovy: vlhké oko. Bylo to velmi silné. Viděl jsem je už v pětaosmdesátém roce, když tu byli ubytováni. Tenkrát ale byli pod velkým dohledem. I kufry jim snad nesli lidi od státní bezpečnosti. No ale když si pak vzpomenu na první oslavy osvobození po revoluci, něco neskutečného. Z toho jsem byl ještě dlouho nemocný (smích). Ale nejhorší ze všeho je čas. Nádherné muzeum vylodění je v Badfordu ve Virginii. V roce 2003 jsem se tam dočetl, že 1600 veteránů druhé světové války tehdy umíralo denně. Americká armáda měla šestnáct milionů osob povoláno do zbraně. Dneska už jsme zase o pár let dále, takže už jich může denně umírat třeba dva a půl tisíce. Jsou to všechno muži nad osmdesát. Je to hodně smutné.

Myslíte si, že mají dnešní mladí lidé dostatečné povědomí o událostech druhé světové války?
Co tak sleduji školy, které k nám do muzea chodí, zdá se mi, že část jich zájem má. Bohužel tak tři čtvrtiny berou historii jako něco podružného. A přitom je to součást dějin Plzně. Já jsem plzeňský patriot. V těch klubech vojenské historie jsou většinou lidi nad čtyřicet, mladých tam moc nenajdete. Ale zrovna nedávno se nám podařilo podchytit jeden klub, kde jsou hlavně mladí kluci. Je to jenom dobře. Musí se najít někdo, kdo tu vlajku ponese dál.

Autor: Ladislav Vaindl

5.6.2009 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Daniel Kolář z Plzně.

Vyhlídky na postup jsou příznivé, říká Daniel Kolář

Vybíráme ojeté SUV do 300 tisíc.
AUTOMIX.CZ
20

Vybíráme ojeté SUV do 300 tisíc. Jaké koupit? A jakým se radši vyhnout?

Meteorologové varují před velmi silnými bouřkami

Plzeňský kraj - Tropické teploty dnes v Plzeňském i Karlovarském kraji vystřídají velmi silné bouřky.

Na Karlovarské se střetlo osobní auto s chodkyní. Žena v nemocnici zemřela

Plzeň - Kolem třinácté hodiny přecházela sedmasedmdesátiletá žena přechod pro chodce na tramvajovou zastávku U Družby. Na přechodu došlo k nešťastnému střetu mezi ní a osobním vozidlem Toyota Corolla.

Bartoloměj dnes rozezní zvony pro Barcelonu

Plzeň – V pátek před půl šestou hodinou večerní se Plzní ponese magický souzvuk všech pěti zvonů z věže katedrály sv. Bartoloměje na náměstí Republiky.

Plzeň očima Miroslava Valiny

Plzeň - Čtyřiapadesátiletý Miroslav Valina prožil dětství a část života v malé vesnici na Litoměřicku. Ve svých dvou letech prodělal infekční onemocnění, po kterém zůstal částečně ochrnutý. V dospívání ještě utrpěl úraz, od té doby je upoután na invalidní vozík.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení