Příběh od Milady Krausové z Plzně

Maminčina vzpomínka číslo 1:

Nedaleko našeho někdejšího domu stojí budova doudlevecké Škodovky, která pochopitelně nemohla ujít zájmu okupačních vojsk. Skupinka tanků, včetně jejich osazenstva, našla dočasné útočiště pod mostem, poblíž známého jezu na řece Radbuze. Jedli tam konzervy a brali si vodu z řeky. Člověk nemohl chodit ani na procházku. Koukali a čekali, že na ně bude někdo útočit, jenže on se na ně každej vykašlal. Stáli tam pod tím mostem a mířili na Škodovku. Taky tam spali. I ti jejich pohlaváři. V těch tancích. Pak se začalo povídat, že hledají místo, kam je ubytovat. A náš novej barák byl ještě prázdnej. Bydleli jsme u babičky, kousek odtud. A já si představila, jak ty ksichty budou chodit po tom mým novým korkovým lině. Tak jsme se sem radši rychle nastěhovali a bydleli kousek od nich. Báli jsme se, ale nadalo se nic dělat. Stejně jsme kolem nich museli chodit skoro všude. Nechápali jsme, že mnozí nemají ani tušení, kde jsou a co tady dělají. Když jsme na ně zkoušeli mluvit rusky, stejně nerozuměli.

Maminčina vzpomínka číslo 2 aneb O dobrodružné cestě do práce:

Každý den jsem brzy ráno jezdila vlakem do Stříbra do Strojně početní stanice. Nejhorší to bylo na stříbrském nádraží. Ještě dneska je tam vykládací rampa, z které v srpnu 1968 sjížděly tanky jak na běžícím pásu. Vůbec je nezajímalo, že u nádraží není chodník a že kolem chodí lidi. Sjížděly dolů z nákladních vlaků, řadily se, rozjížděly nebo čekaly, kam je pošlou. A to jsme tam ještě museli chodit s výplatními páskami, vozili jsme je v jutových pytlích na kárce a motali se zase mezi těmi tanky! Dodnes se divím, že se nikomu nic nestalo. Nemohli jsme jim ani vynadat. V podniku se vyprávělo, že jeden kolega, který jezdil do práce na motorce, ztratil u Heřmanovy Hutě nervy a něco na Rusáky křičel. Ještě že měl tu motorku, když po něm začali střílet. Sotva stačil ujet!

Maminčina vzpomínka číslo 3:

„Rusáci byli prostě všude, veřejně i tajně. Ani do lesa člověk tenkrát nemohl jít. Šli jsme s tátou na maliny, pod Radyní u Černic. Jdeme si klidně po lese. A najednou: „Vlk?“ ptá se dítě, zvyklé na pohádku o Červené Karkulce. „Ale kdepak vlk! Šest Rusáků v rojnici se samopalama!“ A hned, co tady děláte! Kdepak maliny, hnali nás z lesa, jen co! Inteligenti! I tu starou rotundu v Plzenci chtěli odstřelit, protože si mysleli, že je to bunkr!

No, řekněte sami, nemrzelo by Vás, jako dítě hloupé nerozumné, že jste tenkrát nešli tím strašidelným lesem nebo po tom děsivém nádraží? A tak se u nás často ozývalo, mámo, povídej mi zase o těch Rusácích!