Lásku ke sportu neuhasily ani nástrahy režimů

"V roce 1931 mě maminka poprvé přivedla do Sokola v Přešticích, odkud pocházím. Chodila jsem tehdy do první třídy obecné školy, bylo mi šest let," začíná své vyprávění Milada Chudlařská, současná trenérka moderní gymnastiky. Právě včera se dožila devadesáti let.

Devět desítek svíček na dortu jí však nijak nebrání ve vedení gymnastického oddílu TJ ČSAD Plzeň, řízení automobilu, ale především v radostném přístupu k životu, jehož nástrahy přijímá – jak jinak než sportovně.

Na moji otázku, kde bere trenérka roku 2013 svůj životní elán, odpovídá prostě: „Celý život se řídím sokolským heslem 'Ve zdravém těle zdravý duch' a myslím si, že pohyb je prospěšný v každém věku." Její svěřenkyně, které ji neosloví jinak než „paní učitelko", si do hodin gymnastiky chodí nejen zacvičit, ale i zlepšit náladu a mnohdy se jejich „třetí babičce" svěří se svými trápeními. Ta se vždy dokáže vžít do jejich potíží a s úsměvem na tváři poradit. „Od přírody jsem usměvavá optimistka, v jednu dobu jsem se to snažila i trochu odnaučit, protože se v životě vyskytnou situace, kdy není úsměv zrovna na místě," žertuje paní Chudlařská.

Až s odstupem času si uvědomuje, že základy její lásky k české zemi byly položeny právě v hodinách cvičení. „Na konci každé hodiny jsme se seřadili do dvojstupů, pochodovali kolem tělocvičny a zpívali sokolské písně jako Lví silou a podobně. Tím nás vlastně nenápadně učili vlastenectví. Dodnes si většinu z nich pamatuji a když je slyším v rádiu, jsem z toho naměkko," směje se.

„V tělocvičně jsme vždycky nacvičovali společné sestavy. Když potom přišel čas vystoupení, tak jsme z Přeštic zajížděli do okolních vesnic posilovat jejich řady," popisuje. Své vzpomínky na předválečný Sokol má spojené s cestováním na vyzdobeném žebřinovém voze, který uvádělo do pohybu několik koní. Dnes by se podobná situace vyřešila pravděpodobně týmovým autobusem nebo automobily poháněnými motory. Jen počet koní by se zvýšil možná pětapadesátkrát.

Vlasteneckou idylu však ukončuje nacistická okupace a vznik protektorátu. „Od roku 1939 po celou dobu války byl Sokol zakázaný," vzpomíná paní Chudlařská.

Po válce jsme jásali

Po roce 1945 Československo rozkvétá. Občanům se v žilách rozlévá vlastenecká krev, každý se raduje z konce tragických událostí spojených s válkou a vzhlíží k budoucnosti. „Z osvobození a konce války jsme byli tak nadšení, že jsme si oblékli sokolské kroje a vydali se na pochod městem. A protože za války se v Sokole necvičilo, tak my, co bychom již vystupovaly jako dorostenky nebo ženy, jsme si na sebe vzaly žákovské úbory, vyrazily jsme do průvodu a jásaly jsme. Strašně moc jsme jásaly," radostně vypráví Milada Chudlařská. Sokol se obnovuje a na poli sportovním se vše soustřeďuje na přípravy účasti na sletu v roce 1948. „Pilně jsme trénovali připravené sestavy, v únoru 1948 ale převzala moc komunistická strana a činnost sokolů se jí dvakrát nezamlouvala. Rozběhnutý kolotoč příprav se ale nezastavil, proto se XI. slet uskutečnil a Praha na několik dní opět omládla," barvitě líčí své vzpomínky trenérka.

Vzduch protíná brebentění dětí, žádné se nemůže dočkat, až zažije atmosféru natěšeného strahovského stadionu. Po jejich vystoupení pokračuje před naplněnou hlavní tribunou, na níž našel své místo i Gustáv Husák, připravený program. Zraky celého strahovského stadionu se upírají na krojované sokolské cvičenky a netuší, že podobná podívaná se jim naskytne za téměř půl století. „Ženy totiž místo smluveného vpravohled udělaly vlevohled, komunisté měli další záminku a zrušení Sokola už nešlo zabránit," vysvětluje. Někteří členové České obce sokolské emigrují, jiní pokračují v činnosti v nově vzniklé socialistické výchově.

„Činnost spolku byla převedena odborovým svazům a na rok 1955 naplánována první spartakiáda. Na první pohled nenajdeme mezi programem sokolského sletu a spartakiády žádný rozdíl. Ve skutečnosti se však na spartakiádách nesmělo objevit nic, co by připomínalo sokolské myšlenky a symboly," nezapomíná.

„Když pominu podmínky a okolnosti, za kterých probíhaly spartakiády, musím uznat, že se jejich úroveň jedna od druhé zlepšovala. Organizace byla perfektní, všechno běželo na vteřinu přesně. Pokud některá cvičenka chyběla, poslalo se pro náhradu. Náhradnice měly své číslo, a tak mohly být umístěny přesně do mezery vzniklé chybějící dívkou," vzpomíná Milada Chudlařská a pokračuje obdobím po sametové revoluci: „Po roce 1989 Sokol oživili a v šestiletých intervalech pořádají všesokolské sle-ty. Zároveň se zakládají nové sokolské skupiny a stále fungují tělovýchovné jednoty."

Sestra sportovní gymnastiky

V roce 1953 je v Československu založen Svaz moderní gymnastiky a dochází k formování prvních oddílů a krajských komisí. „Já jsem byla tehdy v Karlových Varech, čili jsem se stala jednou ze zakládajících členů tamní moderní gymnastiky," popisuje Chudlařská. V roce 1955 tráví týden na kurzu v Nymburce, kde se jí dostávají veškeré základy moderní gymnastiky. O tři roky později přichází do Plzně a v roce 1962 začíná spolupracovat s TJ ČSAD. „Závodnice už ze mě být nemohla, proto jsem rovnou trénovala děti. Nikdy mi závodění na vlastní kůži nechybělo, protože děti předváděly to, co jsem je naučila, a vlastně závodily za mě," popisuje s úsměvem na rtech.

„Ale i to závodění s dětmi mě časem přešlo. Tím, že jsme trénovaly jenom jednou týdně, aby pro ně sport zůstal potěšením, ne povinností, se mi věčně vracely ze závodů nešťastné a často s gymnastikou končily. Proto jsem se rozhodla, že na závody už se přihlašovat nebudeme, ale začneme pořádat besídky pro rodiče, aby viděli, co se jejich děti za rok naučily," pokračuje ve svém vyprávění paní Chudlařská. „Pokaždé když na začátku školního roku provádíme ve druhých třídách základní školy nábory a přijdou nové děti, si ale ohlídám, jestli některé z nich nemá dispozice k tomu, aby mohlo postupovat dál. Za celý můj život to byla jedna jediná. A to Eva Švecová, která začínala u mě, a postupně se propracovala až do reprezentačního družstva. Měla totiž talent, chuť i výdrž," září Miladě Chudlařské oči radostí.

Společně docházíme k neuvěřitelnému číslu 961. Třímístná cifra neznačí nic jiného než počet dívek, které zatím prošly hodinami cvičení paní Chudlařské. Nutno podotknout, že v jejím „archivu" chybí záznamy z let 1947-1962. Pokud by byl seznam kompletní, číslo by se jistě rozrostlo o další místo. „Dneska ke mně do tělocvičny chodí dcery, ale i vnučky mých cvičenek: 'Vedu vám dceru, vy jste mě cvičila,' často slýchávám," směje se paní Chudlařská.

Dítě je osobnost

„Už dávno mám přesvědčení, že každé dítě je osobnost. Respektuju, jak se chová, a snažím se, aby to, co to dítě chce, se poddalo tomu, co do něj já potřebuju dostat," zasvěcuje mě do tajů svých úspěchů u nejmenších cvičenek a naše povídání uzavírá vyčerpávajícím shrnutím: „Každý potřebuje něco jiného, jiný přístup. Někoho pochopit, pochválit, někoho trošku usměrnit, prostě to chce těm dětem rozumět."

Tereza Brožová