Některé kousky jsou i více než 150 let staré. Plzeňanka Libuše Picková těmto zdobeným nádherám zkrátka propadla, shání části kroje, kde se dá, renovuje je, a když je potřeba, chybějící součásti šije sama.

„Nejradši mám ten svůj plzeňský," říká Libuše, zatímco ukazuje na stojanu i další kroje – chodské, tzv. pražskou Mařenku, a dokonce i jeden piešťanský. Mužských krojů má mnohem méně – jen tři plzeňské a jeden chodský.

Přestože se do renovace krojů pustila až přibližně před osmi lety, k folkloru má podle svých slov blízko odmala. „První kroj mi ušila maminka v mých pěti letech," vzpomíná téměř sedmdesátiletá Plzeňanka. A tento kroj má dodnes schovaný.

První kroje získala Libuše od svého manžela Pavla, další přibývaly postupně. Dnes jsou manželé Pickovi schopni vypravit až 22 lidí. A že to znamená něco práce! Vyprat, naškrobit, nažehlit, připravit. „Před a po akci se u nás nebydlí, to je to tu jako v kostymérně," říká Libuše a její manžel popis doplňuje. „Tři stojany, sušák na prádlo, háčky po skříních. V obýváku si necháváme jen pruh na televizi, jinak jsou všude části krojů," směje se Pavel.

I oblékání vyžaduje asistenci paní Pickové. Vše se musí upravit a hlavně je třeba nositele krojů instruovat! „Prstýnky kromě snubního musí dolů, stejně jako náušnice a výrazné řetízky. Povolené není ani nalíčení," popisuje Libuše. Tyto instrukce se příliš nelíbí dívkám, ale přesto jsou později nadšené. „Jsou středem pozornosti. Navíc ženu šněrovačka krásně srovná a tzv. honzík, na který se skládají spodničky, drží páteř," popisuje usměvavá žena.

Panenka pro Pattona

Dnes se používá zpravidla pět sukní, ale dříve jich ženy nosily i pětadvacet. „Zkoušeli jsme jich dát jednou deset a ona žena měla problém projít dveřmi," říká Pavel Pick.

Aby toho nebylo málo, pustila se Libuše Picková před šesti lety do šití krojů na panenky a panáčky. Jde o věrné zmenšeniny plzeňských krojů, ženy mají dokonce na hlavě pověstnou plzeňskou holubičku. Ač vypadá mužský úbor jednodušeji, mnohem lépe se Libuši vyrábí ten ženský. „Asi že k němu mám blíž." Tuto panenku si do Ameriky odvezl také vnuk generála Pattona – George Patton Waters. Od Pickových ji dostal před dvěma lety, loni jim při dalším setkání řekl, že ji považuje za nejhezčí dárek, který si z Plzně odvezl. „Američané si krojů a tradic váží mnohem víc než my Češi," podotýká Pavel Pick.

V souvislosti s Američany a kroji si Libuše vzpomíná i na jednu humornou historku. Žena mluvící anglicky tehdy obdivovala plzeňský kroj, který měla Picková na sobě, a ptala se, co to má na hlavě – holubičku neznala. „Umím anglicky jen oukej a yes, takže jsem si prostě ukázala na hlavu a řekla ´tschechische … vrkú´. Ta žena jen pokyvovala, jako že chápe," doplňuje se smíchem Libuše.

Jediné, co manžele Pickovy trápí, je fakt, že nemají následovatele. „I když příbuzné máme, není nikdo, komu bych to všechno předala a kdo by pokračoval," říká Libuše.

Plzeňské kroje v plné parádě. Kam Pavel a Libuše Pickovi přijdou, tam budí pozornost. A není divu

Plzeňský kroj

Nejstarší podrobný popis je z roku 1825.

Mužský plzeňský kroj tvořily krátké kalhoty ´koženky´ ze žluté jelenice, které byly bohatě prošívané, bílá košile, vesta, krátký kabát (kazajka) a dlouhý tmavomodrý plášť s červeným lemováním a řadou mosazných knoflíků. Ženatí muži nosili široký černý klobouk, svobodní čepici z vydří kožešiny s červeným nebo žlutým dýnkem, tzv. vydrovku.

Ženský plzeňský kroj se skládal z čepce s holubičkou, pleny (vyšívaný šátek, vrchol zručnosti), šněrovačky a až pětadvaceti širokých sukní. Mezi fěrtochy (nařasená široká zástěra) byl nejoblíbenější červený bavlněný fěrtoch s uzoučkými pestrými proužky, kterému se na Plzeňsku říkalo ´baborák´. Každá selka nosila pod fěrtochem kapsář. Chybět nesměly jasně červené pletené punčochy.