Původní Waraové – lidé v kanoích

Setkáváme se s původními obyvateli, indiány zvanými Waraové. Žije jich zde přes čtyřiadvacet tisíc a jsou druhou nejpočetnější skupinou indiánů na území Venezuely. Jejich domky postavené na kůlech se jmenují manaky. Při pohledu do jejich obydlí člověk zjistí, že pro tyto lidi žijící na pobřeží řeky Orinoko a pohybující se převážně na kanoích, je snad nejdůležitější palma moryche. Tvrdí nám, že jen díky ní mohou přežít. Jak se přesvědčujeme, využívají ji k výrobě jídla, vína, ale i provazů a plavidel. I hamaky, v kterých přespávají, jsou vyrobeny z palmy moriche.

Waraové dnes – velké smetiště

Ovšem ti, kteří opustili tradiční způsob života a přestěhovali se do blízkosti měst, žijí na okrajích chudoby a špíny. Jejich osady připomínají jedno velké smetiště. To, že žijí v blízkosti měst, jim umožňuje snadněji prodat jejich výrobky – ručně pletené hamaky či košíky. Prodávají i banány, papáju a kořen okumo nahrazující brambory. Protože však byli zvyklí vše, co nepotřebují, vyhazovat za svá obydlí, a co neshnilo, to řeka odplavila, stávají se dnes z jejich obydlí místa plná plastových lahví a dalšího odpadu.

Lodní doprava před 100 lety? Zřejmě lepší než dnes

Cestovatel Enrique Stanko Vráz, po jehož stopách jsme se po sto letech vydali, píše ve svých knihách: „Poté, co jsem ukončil svůj téměř tříletý nedobrovolný pobyt v severovýchodní Venezuele, mohl jsem konečně nastoupit na svoji cestu napříč Amerikou.“ Pak popisuje, jak na ostrově Trinidad nastoupil na parník jménem Bolívar a proplul přes deltu do města Bolívar. Jenže tenkrát zde ještě dobře fungovalo lodní spojení mezi Trinidadem a Bolívarem. Proplouval zde parník převážející cestující tam a zpět. Vyplouval z přístavu a plul vodním kanálem řeky Rio Macareo přes tehdejší vesnici Barrancas do města Bolívar. V dnešní době však toto spojení neexistuje. Všichni, včetně nás, jsou odkázáni na soukromé lodní přepravce. Snad se tak dají nazvat, i když cestující přepravují na takzvaných curiarou, což je v podstatě kanoe vyrobená z kmene stromu. Na zádi má většinou upevněn motor značky Yamaha, který ji pohání, a je také vybavena sudem s benzínem.

Barrancas – město na břehu Orinoka

Když jsme před pěti lety navštívili toto město Barrancas, které v době Vrázovy, cesty bylo jen jakousi osadou či vesnicí s dřevěnými domky cítili jsme, že jsme vnímáni úplně jinak než nyní. Tenkrát, poté co jsme dorazili k břehům Orinoka, kde je schodiště tvořící molo pro loďky, jsme byli okamžitě obklopeni místními lidmi. Ti nám nabízeli odvoz do různých částí delty a na jakkoli dlouhou dobu. Dnes stojíme na témže místě a lidé, ne že by si nás nevšimli, ale jsou úplně jiní. Jako by se na nás dívali přes prsty. Někteří, převážně ti nejchudší, jsou plni zášti proti nám – gringos, tedy imperialistům ze západu. Že by to byl důsledek venezuelské bolivarianské revoluce? Pravda je, že venezuelský prezident Hugo Chavéz ovlivňuje svými prot západními výroky mnoho lidí. A dají se přesvědčit hlavně ti nejchudší.

Do města Macareo jedeme caritem

Po několika dnech strávených ve městě Tucupita v deltě Amacuro přicházíme na místní autobusové nádraží. Je pět hodin ráno, a jak nám bylo večer řečeno, autobus by měl jet během půl hodiny. Několik autobusů sice projelo, ale všichni nás najednou přesvědčují, že do puerto Macareo se dostaneme jen caritem, autobus tam prý nejede! Před devátou hodinou to vzdáváme a zastavujeme carito. To je obdoba taxi s tím rozdílem, že má vytyčené své trasy, a pokud není plné, neodjede. Nakonec přece jen dorazíme do do města Macareo a čeká nás několik kilometrů pěšky. Jdeme po silnici podél řeky Macareo. Míjíme malé indiánské osady. Naším cílem je přístav el Volkan. V Coparitu míjíme domek s nápisem Exposicion, tedy výstava. Je to domek umělce Juise Orlanda Morena, který se zabývá malováním a vytvářením soch a obrazců ze dřeva. Ukazuje nám ve svém domě výstavu svých děl. Jedná se převážně o dřevěné sochy a obrazy představující osvoboditele Simona Bolívara nebo přírodní krásy delty Orinoka. Pak nás ještě čekal výborný oběd a další cesta.

Česká cesta napříč Jižní Amerikou

Expedice nazvaná Napříč Amerikou vyrazila z Plzně 29. listopadu 2008. Martin Kolaja a Karel Šťovíček budou až do 29. května 2009 putovat po Venezuele, Brazílii, Peru, Ekvádoru a Kolumbii po stopách záhadného cestovatele Enriqua Stanka Vráze. Ten svoje putování uskutečnil v letech 1892 až 1894. Pohyboval se tehdy v téměř neprozkoumaném území, kde pořádal výpravy za zvěří a domorodými indiány. Vyfotografoval a nasbíral bezpočet materiálů, které dnes mají nedozírnou hodnotu. Záměrem současné expedice je zdokumentovat Vrázovu cestu za pomoci jeho spisů a fotografií a vyhledat místa, kde pobýval. Výsledkem cesty má být film, cestopisná kniha a výstava fotografií ukazující stejná místa jako Vrázovy snímky, jen s rozdílem zhruba sta let. Expedici podporuje expediční fond Hedvábná cesta a Náprstkovo muzeum v Praze zapůjčilo původní Vrázovy fotografie.