A organizátor pouti u svatého Jiří Vlastimil Lagron s dcerami Ivetou Lagronovou a Danou Štaubertovou mi vyšli vstříc. Jako ženě, jak se říká, z řad domácích mi na chvíli ukázali zákulisí života světských. Prošla jsem i zasvěcením do tajů výroby růží do střelnice či provozem kolotoče. Dana mi dokonce svěřila nejen kasu, ale půjčila i mikrofon, což bylo hodně odvážné…

Někdy nepomůže ani deset let

Než se to roztočí, jdu na ty růže. Prý mě nečeká nic jednoduchého. „U nás se to učí holky odmalička z generace na generaci. Tak od šesti let. Nás to naučila babička. Chce to praxi. Ze začátku to bylo i u nás taky s fackama,“ usmívá se Iveta s tím, že domácí děvčata, která se přivdají, mají pak co dohánět a je to pro ně těžší. „Některý ženský se to nenaučí ani za deset let,“ dodává Iveta u stolu plného krepového papíru v maringotce, nad jejíž výbavou mě trochu spadla čelist.

Představy o bojovějších podmínkách v kuchyni se rozplynuly. Naprosto standardně zařízený byt s tekoucí vedou a všemi běžnými spotřebiči. Takže starost o rodinu je jako kdekoliv jinde. Dobře, tak teď ty neobvyklejší stránky života. Co obnáší vyrobit přes zimu tak deset nebo dvanáct tisíc kytiček na špejli?

Hlavně prý si zvyknout na bolavé prsty od drátků a svírání nůžek a krepáku. Ještě víc než počet tisíců kousků mě zaráží počet druhů kytiček. Může jich být tak deset a na každou je jiný postup. Já vyzkoušela tři varianty a přiznám se, že bez taháku bych asi návod na všechny z rukávu nevysypala.

Stejný základ, jiný výsledek

Základ je ale stejný. Proužek krepového papíru snad milionkrát přeložit a rozstříhat některé spoje. Princip toho které jsem v zápalu boje s nůžkami pochopit nestačila. Pak nastříhat lístky do obloučku a pod ním každý roztáhnout palcem. A teď skládat a přitom kroutit, takže tak jako systematicky muchlat, což je to nejtěžší. Jednak nezamotat si či nevyvrátit prsty. A jednak dávat pozor, kdy a jak hustě nabírat, přehýbat a otáčet. Podle toho se bude květ rozvíjet.

Na růžičku si musím místo obloučků složený krepák nastřihnout ve spojích. Pak si obalit stehno utěrkou a kuchyňským nožem kraje lístků zakroutit. A samozřejmě pak zase jiný systém skládání. Stejné je až zase omotání spodní části drátkem, který je třeba utáhnout tak, aby byl dobře připevněný i střed květu a nešel vytáhnout.

Třetí druh mi přijde nejjednodušší. Rantlík proužku krepáku je roztažený strojkem, takže už stačí jen vytočit květ, stáhnout ho a přidrátovat na špejli. „A teď přijde ta ruská voňavka,“ ptám se svých učitelek. „Ty bývávaly, teď už naštěstí ne. Teď kytičky potíráme špejlí namočenou v parfému ve skleněné lahvičce, což vydrží a voní tak akorát. Dáváme vůni konvalinek, šeříku nebo fialky, což se osvědčilo, že se líbí,“ prozrazuje mi Dana.

Dalším, co teď na střelnici frčí, jsou krepové kytičky s umělým květem uprostřed nebo kombinace krepáku a celofánu, nebo se dají konce stříhat zubatými nůžkami a spousta dalších fint. Mně stačí představa toho, že není nad praxi. Vždyť jsem asi za hodinu a půl ukroutila jen nějakých sedm kousků. Uklidňuje mě alespoň to, že nejsem podle slov Ivety a Dany ztracený případ a že bych na to vlohy měla. Dokonce některé mé kousky mohly jít i na střelnici!

Stačí se zamilovat a jedu v tom také

A tak se odvažuji vyzkoušet i provoz atrakce. I tady jsou už děti odmala. „Je to důležité, aby to pochytily. Viděly, jak to funguje tady a tam, protože musíme umět i zaskočit u jiné atrakce, když je potřeba. Nejen u té vaší. Prostě si vzájemně pomáhat a držet spolu. Samozřejmě, ale i když u toho vyrůstáte, musíte mít na vše proškolení,“ říká Dana. Jinak ale děti chodí přes týden do školy v místě trvalého bydliště. „My jsme ještě chodívali tam, kde byla pouť, ale teď už jsme s dětmi doma a na víkend jezdíme k atrakcím. Jen tento týden u Jiřího je provoz i ve všední den, tak jsme je omluvili,“ říká Dana s Ivetou.

To už jdu s Danou na pokladnu kolotoče crazy dance. K svému překvapení, se okamžitě ocitám jako neplavec v hluboké vodě. Okamžitě si mám sednout do skleníku, do kterého se znatelně opírá sluníčko a prodávat. „Jedna jízda za třicet korun a je to. Nejlépe se člověk učí za provozu,“ zní Daniny instrukce. Mezitím nahodí různé páčky a čudlíky a za chvíli to frčí. Pronikat i do toho, co který knoflík ovládá, se už ale snažit nebudu. Stejně bych bez řádného proškolení mohla jen koukat a změť těch ovládacích věciček bych jistojistě stejně nepochopila.

A stejně by to nebyl takový zážitek jako ten mikrofon! Prý mám zkusit nalákat lidi. No jo, ale co říkat? Dana vyvolává tak profesionálně a rychle, že nemám šanci si to zapamatovat, a tak po novinářsku vytahuji tužku a papír. „Pojďte se vozit, pojďte se bavit na prima rodinných jízdách atrakce crazy dance… Crazy dance vás stále volá na příští vyhlídkové jízdy. Kluci a holky pojďte se vozit, pojedeme s vámi dál,“ nakonec se s tahákem osměluji a časem přidávám i trochu improvizace. Samozřejmě plné zakoktání, přeřeků a mám pocit, že některé ty hlášky nedávaly ani moc smysl, ale když už to opakujete jako ty růže po tisící.

„Možná by si ale člověk zvykl,“ říkám při loučení se světskými a vydávám se zpět mezi domácí. „To je jasný, že byste si zvykla. Stačí se zamilovat a jedete s námi,“ souhlasí Dana.