VYBERTE SI REGION

Jakub Zindulka: Jako režisér jsem o něco málo svobodnější

Plzeň – Herec a režisér Jakub Zindulka je s plzeňským Divadlem J. K. Tyla (DJKT) spjat téměř 28 let, za tu dobu tu odehrál desítky větších či menších rolí.

22.2.2016
SDÍLEJ:

Nová inscenace Divadla Dialog Výchova slečny Rity má premiéru 24. února. Jakub Zindulka (uprostřed) v ní nehraje, role svěřil Olze Ženíškové a Bronislavu KotišoviFoto: DENÍK/Zdeněk Vaiz

Jakub Zindulka
* 17. února 1966 v Hradci Králové
Vystudoval gymnázium v Brně, poté pražskou DAMU. Hned po studiu nastoupil do angažmá v Divadle J. K. Tyla v Plzni (v roce 1988).
O deset let později v Plzni založil Divadlo Dialog, které sdružuje menší divadelní spolky, dodnes jej vede. Jakub Zindulka je také uměleckým šéfem spolku SPODINA, v němž hraje a režíruje.
Spolupracuje s filmem, rozhlasem i televizí, je autorem knihy veršů pro děti Moje malá zoo. 

Jeho Divadlo Dialog, které v Plzni založil a dodnes vede, letos oslaví osmnácté výročí vzniku. Právě zde se kdysi začal uplatňovat také jako režisér a autor.

Jakub Zindulka už zkrátka dávno není jen vodníkem z Princezny ze mlejna nebo synem slavného otce, také herce Stanislava Zindulky.

Minulý týden jste oslavil padesátiny, což je takové kulaté jubileum… Berete je jako nějaký mezník v životě?
Je to kulaté, ale zároveň i takové hranaté, protože je to půlka stovky. Pětka je taky taková z půlky hranatá, takže jsou to hranaté kulatiny. A pořád je to jenom číslo.

Ale nějaká oslava se konala.
Oslava byla. Měli jsme představení v Divadle Dialog a sešla se tu spousta lidi, kteří prošli naším divadelním souborem Spodina neboli SPOlečností DIvadelních NAdšenců. Ty padesátiny byly spíš záminka, aby se potkali lidi, kteří spolu dělali divadlo, ale už se třeba dlouho neviděli.

Kromě toho, že hrajete, v posledních letech hodně režírujete. Co z toho vás baví víc?
Režíruju už docela dlouho, od roku 1998, i když první režii jsem dělal v roce 1987 ve Viole ještě jako student DAMU. Baví mě obojí. Režisér je ale přeci jen o něco málo svobodnější než herec, takže v tomto smyslu preferuji režii. Tam se cítím svobodnější, i když samozřejmě ne absolutně. Divadlo, to není výtvarná práce, kdy by člověk sám zápasil s plátnem a barvami anebo s kusem dřeva či kamene. Je to činnost kolektivní, lidi se musí nějak dohodnout a každý má nějaké dispozice. Ještě nikdy jsem neudělal představení, které by vypadalo tak, jak bych chtěl.

Jak to? Mění vám představy samotní herci?
Člověk má nějakou ideální představu a té se snaží přiblížit. Ale představa, že by se ta ideální představa naplnila, je opravdu velmi naivní, protože lidi mají ruce a nohy, které mohou někdy i překážet. To není výtka vůči hercům, člověk zkrátka při zkoušení zjistí, že některé představy o postavě nejdou dohromady s naturelem herce. Režisér by měl mít schopnost svou představu přizpůsobit tak, aby herci neublížil, a naopak mu pomohl.

Jste ten typ režiséra, který je ochotný přistoupit na to, když vám herec řekne: „Tohle mi nesedí, co kdybychom to udělali jinak?" a zasáhne vám do té vaší vize?
Mám výhodu, že oni mi to nedělají, opravdu se snaží udělat to, co po nich chci. Nejspíš ve mě mají asi důvěru. Ale když zjistím, že to tomu herci nejde, tak to radši předělám sám, protože bych byl pěkný hlupák, kdybych ho v tom nechal vymáchat a pak říkal: On mi to špatně zahrál. Ne, když někdo něco špatně zahraje, je to vždycky chyba režiséra. Pokud tedy nemá úplná dřeva, nebo jedince nespolupracující, což ale není můj případ.

Režisér při zkoušce. Nová inscenace Divadla Dialog Výchova slečny Rity má premiéru 24. února. Jakub Zindulka (uprostřed) v ní nehraje, role svěřil Olze Ženíškové a Bronislavu Kotišovi

V poslední době jste režíroval představení, které se hraje v Plzni v Dialogu i v Praze, ovšem pokaždé pod jiným názvem. Jak k tomu došlo?
Je to komedie, kterou jsem napsal na objednávku jako zájezdové představení. Objednávka zněla: čtyři lidi, jedno prostředí a třeskutá sranda. Napsal jsem komedii Od Silvestra do Silvestra, ale agentura zvolila jiný název, který považovala za divácky atraktivnější. Tam se to tedy jmenuje Manželský čtyřúhelník a celkem úspěšně s tím objíždějí česká i moravská města. Pak jsme totéž, už pod původním názvem, uvedli i v Plzni v Dialogu.

Jaké to je, když tutéž hru hrají dvě různé party herců?
V Praze to hrají Dana Homolová, Míša Badinková, Daniel Rous a Martin Kraus, tady v Plzni Olga Ženíšková, Martina Samková, Roman Krebs a já. Samozřejmě je to jiné, protože herci jsou jiní. Takže i když jsou aranžmá a scéna plus minus stejné, jsou to jiná představení. I když postavy říkají stejná slova, jsou trochu jiné. To tak je a jinak to ani být nemá.

Dá se říct, které z těch dvou představení je vám bližší? Je to to plzeňské, ve kterém i hrajete?
Já to takhle odmítám hodnotit. To pražské je dělané na zájezdy, což znamená, že se musí přizpůsobovat velmi rozdílným podmínkám, takže je to takové lehce expresivnější. A tady je to dělané vyloženě do našeho malého divadla, takže je to trošku komornější a řekněme umírněnější.

Kolikátá to byla vaše autorská hra?
Byla to moje druhá divadelní hra. Jako první jsem – taky na objednávku – napsal komedii na téma sexkoučink. Jmenuje se Sexem ke štěstí a měla by mít premiéru v Praze koncem března. Pak jsem ještě napsal třetí hru, tu už jsem psal přímo sem a jmenuje se Play Macbeth. Mnoho lidí mi říká, že to je Kohoutova hra, ale to je omyl. Kohout nenapsal hru, ale úpravu Macbetha a jmenuje se Hra na Macbetha. Když z toho pak dělali filmový záznam, nazvali to Play Macbeth, ale ten text se tak nejmenuje.

Má to spolu něco společného?
Ne, Play Macbeth je spíš odkaz na Play Strindberg a má to i nějaké další konotace, které souvisejí s obsahem hry. Měli bychom ji zkoušet ještě v téhle sezoně, premiéra by měla být 20. května. Je to cool drama, takže se velmi otevřeně zabývá některými tabuizovanými tématy. Je o tom, jak je celá ta naše doba šílená. Stouto hrou jsme byli pozváni na mezinárodní festival evropského divadla v Sofii. Koná se na podzim a doufám, že to všechno vyjde.

Co se vám režíruje lépe – to, co jste sám napsal, nebo hry někoho jiného?
Dobře se mi režíruje dobrý text. Komedie, které jsem napsal, jsou o lidech. Je to takový laskavý humor, ti lidé jsou pochopitelní, dokážeme se s nimi ztotožnit a zažívají v jisté extrémní míře to, co zažíváme my všichni. A mám samozřejmě jistotu, že jsem autora správně pochopil.. Ale samozřejmě rád režíruju věci, které napsal někdo jiný – protože je to dobrodružství a objevování.Některé divadelní texty, které si vyberu, ale docela dlouho čekají v šuplíku na tu správnou chvíli. Tři sestry takhle čekaly tři roky, než přišel ten okamžik, kdy jsem cítil, že je mohu udělat dobře.

Tuto středu bude mít premiéru další hra, kterou režírujete pro Divadlo Dialog – Výchova slečny Rity. Jak byste ji představil?
Je to velmi inteligentní britská konverzační komedie Willyho Russella, což je mimo jiné autor muzikálu Pokrevní bratři. Pygmalionské téma pouze ve dvou lidech. Lehce omšelý a alkoholu propadlý profesor literatury dostane v rámci toho, že se univerzita otevírá širší veřejnosti, externí a lehce přestárlou studentku – kadeřnici Ritu. Jsou to především dvě velké herecké příležitosti, kde je režisér od toho, aby hercům pomohl, ale aby na něj nebylo moc vidět.

Proč jste se v tomto případě rozhodl v představení nehrát? S Olgou Ženíškovou bude hrát Bronislav Kotiš.
Za prvé bych neměl pořád jenom pobíhat po jevišti. Je taky dobré to vidět jenom ze strany diváka. Za druhé jsem tu hru vybral už s tím, že je to pro Broňu, protože si myslím, že je to role, kterou jako by mu autor psal přímo na tělo.

S otcem Stanislavem Zindulkou (vpředu) se Jakub na jevišti poprvé potkal až v inscenaci B. Kurase Vražedný pátek, kterou režíroval pro Divadlo v Řeznické. Nyní připravuje další představení, v němž si otec a syn znovu zahrají spolu

Které inscenace za tu osmnáctiletou éru patřily k těm nejúspěšnějším?
Bude jich asi víc. Velmi úspěšné byly Minikomedie, jedna z našich prvních inscenací. Pak Marberův Na dotek – to bylo vlastně první setkání s cool dramatikou v Plzni. Potom určitě Ženitba, Norway.today, ale třeba i Kočár nejsvětější svátosti… Takhle můžu pokračovat dál. Jednostlivé tituly reprízujememaximálně dvakrát do měsíce, protože se tu střídá deset až třináct souborů, ale pravda je, že se naše hry drží na repertoáru déle než některé tituly na studiové scéně DJKT. Teď jsou to třeba Věrně nevěrní, které hrajeme rok a pořád je to plné, nebo Věc Makropulos. Tu hrajeme tři roky a pořád na ni, zaplaťpánbůh, chodí diváci.

Jak to má Divadlo Dialog s financováním? Začátkem roku se mluvilo o tom, že město skrouhlo peníze na kulturu a některé organizace mají i existenční problémy…
Úvodem bych chtěl říct, že město Plzeň se chová ke kultuře poměrně slušně, protože do ní dává docela solidní peníze. Je dobré, že vznikl systém čtyřletých grantů, teď začíná jeho třetí běh. Ze začátku to bylo skromnější a pro nás na hranici existence, potom, i díky tomu, že Plzeň získala titul Evropské hlavní město kultury 2015, došlo k navýšení prostředků, takže jsme dostali asi 1,1 milionu korun na rok. To je částka, za kterou se to dalo dělat a byli jsme schopní uškudlit i na investice do divadla. Doufal jsem, že teď dostaneme stejné peníze nebo třeba o trošku víc, ale dostali jsme míň. Sice jsme schopni za ty peníze provoz zajistit, alebude to o něco obtížnější a nebude na investice.

Kolik jste tedy dostali?
Pro další čtyři roky máme celkem 3 640 tisíc.. A v tomhle přístupu k projektům je podle mě zakopaný pes. Rozumím tomu, že peněz je málo, ale město se musí zodpovědně rozhodnout. Postup, kdy každý dostane trochu a musí se s tím pak poprat, mi připadá trochu nešťastný.. Když má někdo projekt, je buď dobrý, nebo špatný. Nebo je dobrý v tomhle a to se má realizovat, a v tomhle ne. Teď nastává situace, že všichni podají strategické plány na čtyři roky, žádají peníze, dostanou polovinu, třetinu nebo třeba 80 procent, ale očekává se, že udělají projekt v plném rozsahu.. Město by mělo říct: Ano, my vám dáme peníze, ale je to na tuto část – obrazně řečeno nejde dát dvacet korun na něco, co stojí stovku. Teď se zastávám víc těch ostatních než nás, protože my jsme schopni strategický plán dodržet – nemůžeme míň hrát, když dostaneme míň peněz. Jsme schopni s tím přežít a realizovat projekt v plném rozsahu.

Se svým otcem Stanislavem Zindulkou jste se na jevišti sešel poprvé až v představení Vražedný pátek. Bylo pro vás těžší v tom, že jste režíroval tatínka?
Vůbec ne, protože už nejsem úplně mladý a mám něco za sebou a táta se chodí dívat na moje věci, takže z toho taky neměl strach. Ta práce byla naopak velmi milá, příjemná, rychlá a intenzivní a velmi jsme si to užili. Užíváme si to i teď, když spolu hrajeme. V současné době probíhají jednání s Divadlem v Řeznické na podmínkách, které by umožnili občas to zahrát tady v Dialogu. Táta to tu má rád.

Chystáte nějaký další společný projekt?
Ano, tentokrát přímo pro Dialog. Ještě před prázdninami bychom měli začít čtenými zkouškami a na podzim by měla být premiéra – táta, Olga (Ženíšková, pozn. red.) a já. V hlavní roli ale bude tatínek.

Režisér Jakub Zindulka při zkoušce

A téma tohoto představení?
Starý herec, který se chystá na odchod z divadelních prken, pomalu dohrává svého Leara a k němu domů přijde mladá autorka, která napsala divadelní hru a chce, aby v ní hrál, a také lékař, kterého si herec přivolal, protože měl pocit, že je mu nějak špatně. Je to vlastně trojí pohled na kulturu, umění a divadlo: zkušený starý pes, nadšení čerstvé autorky a do toho lékař, který říká: heleďte, dělám na úrazovce a celý den mi tam chodí rozbitý hlavy, zlámaný nohy a rozpáraný břicha, a když pak jdu večer do divadla, tak se na to fakt nepotřebuju dívat ještě jednou. Všechno jsou to legitimní, pochopitelné pohledy, autor se nekloní k žádnému z nich. A zároveň je to komedie.

Do plzeňského Divadla J. K. Tyla jste nastoupil hned po škole, vedete tady i Divadlo Dialog. Považujete se za Plzeňáka?
Mám Plzeň rád, protože si myslím, že je to velmi příjemné místo pro život. Je tak akorát velká – ve smyslu lidského soužití je to pořád velká vesnice, což nemyslím nijak pejorativně. Každý se tu s každým zná přes tři osoby, což souvisí i s divadlem. Tady může člověk používat marketingové nástroje jaké chce – masírovat shora, zdola, zleva, zprava, ale šeptanda vždycky vyhraje. Takže nejlepší marketingový nástroj v Plzni je udělat představení, které se líbí plzeňskému publiku. Ale za Plzeňáka se nepovažuji. Narodil jsem se v Hradci Králové, vyrostl jsem v Brně, studoval v Praze a teď už jsem dlouhá léta v Plzni. Já jsem doma tam, kde si pověsím klobouk.

Mnoho lidí má vás a vaše jméno spojené s vodníkem z pohádky Princezna ze mlejna. Rozčiluje vás tahle nálepka?
Nijak mě to nerozčiluje, pokud po mně lidi nechtějí, abych jim předváděl vodníka. Ona je to taková zvláštní, slavná, ale relativně anonymní role, protože tam jsem opravdu nebyl k poznání. Takže je to taková tajná popularita.

Někde jsem o vás četla krásnou větu: „Zvlášť přesvědčivý je Jakub Zindulka v rolích snaživých úředníků, roztržitých intelektuálů, zraněných, odmítnutých nápadníků či ambiciózních, dravých mužů, dychtících po moci."
(smích) To je ze starého webu DJKT a zřejmě to napsal někdo, kdo zešílel. Zrovna v té době jsem hrál nějakého snaživého úředníka. Kdosi tehdy napsal medailonky hercům a člověk se tam dočetl takovéhle věci… Z webu divadla to sice zmizelo, ale pořád to někde koluje, i když je to strašně starý. Asi bych o tyhle věci měl víc pečovat a tam, kde to visí, pověsit informace, které jsou aktuálnější a aspoň o něco blíže pravdě.

Jak byste se jako herec charakterizoval? Které role vám podle vás sedí, dobře se vám hrají?
Obecně strašně nerad škatulkuju a také nerad dělám typově stejné věci za sebou. Kdybych měl ale odhadnout, na co jsem dispozičně vybaven, jsou to asi frakové role.

Máte nějaký sen, který byste si chtěl splnit – herecký nebo režisérský?
Já si své sny plním. Občas samozřejmě člověk musí udělat inscenaci, která je tzv. provozní a na repertoáru by měla být. Ale většinu titulů dělám proto, že je dělat chci, že jsem si je vybral a vybral jsem si do toho herce. Takový ten chimérický sen samozřejmě mám: přijde nějaký mecenáš a řekne: Mně se to líbí. Mám dům na náměstí, postavil bych z něj divadlo, přidal bych vám ročně pět milionů a byl bych rád, kdyby se tam hrálo divadlo. To by se mi líbilo. (smích)

Autor: Miroslava Tolarová

22.2.2016 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

Majitel chce zámku v Chocenicím vrátit jeho původní charakter

Chocenice – Dříve byl zámek dominantou a chloubou Chocenic. Od roku 1993, kdy ho obec prodala, se stal spíš chátrající ostudou. Na jaře se ovšem objevil nový kupec, který se rozhodl historickou památku opravit a vrátit jí původní podobu.

V Ďolíčku se kvůli promrzlému trávníku nehrálo

Praha, Plzeň – Měl to být poslední zápas sobotního programu 16. kola první fotbalové ligy. Utkání ve vršovickém Ďolíčku mezi domácími Bohemians Praha 1905 a vedoucím celkem tabulky Viktorií Plzeň se ale kvůli promrzlému trávníku nakonec nehrálo.

Popelnice zdarma se Nýřanům osvědčily, Starý Plzenec rozdá kompostéry

Nýřany, Starý Plzenec – Starý Plzenec na jaře rozdá obyvatelům kompostéry.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2016, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies