„Naši dědečkové byli bratři. Můj děda byl strýcem Gottovy maminky Mařenky, za svobodna Valešové,“ vzpomíná důchodce, který dnes žije s manželkou a rodinou na okraji Sence u Zruče.

Jako malý bydlel ovšem na Petrohradě, kde měl jeho otec živnost. Byl umělecký sklenář a brusič, dokázal vyrobit okno s ornamenty zasazenými do olova tak precizně, že jedno takové je dodnes součástí pražské katedrály sv. Víta. „I já, když jsem se narodil, jsem už vlastně byl taky sklenář. Jinak to nešlo, od malička jsem se v tom s tatínkem pohyboval,“ říká pan Valeš.

Na Gottovu matku si vzpomíná ještě jako na sotva plnoletou slečnu. „Jednou jsme jeli s tatínkem tramvají a u tehdejšího kina Hvězda nastoupily dvě dívky. Byla to právě Mařenka a její sestra Anežka, vlastně budoucí Gottova teta. „S tatínkem se srdečně bavily a mně, tehdy čtyřletému klukovi, daly dvacetikorunu,“ směje se pan Valeš. Za Anežkou, svojí tetou, se prý Karel v době své velké slávy v Plzni zastavoval, když mířil na koncerty do zahraničí. „Někdy nám dala lístky do Alfy, kde Karel koncertoval, a také podepsanou fotografii,“ vzpomíná pan Valeš.

Se samotným Karlem se ale osobně nesetkal. „Víte, on má kolem sebe spoustu lidí, kteří mu organizují jeho čas. Jednou byl hostem nějakého pořadu v rozhlase, kam se mu mohly telefonovat dotazy. Tak jsem zavolal. Řekl jsem mu, že jsme příbuzní a on mě vyzval, ať mu napíšu dopis. Udělal jsem to, ale neodepsal,“ krčí rameny pan Valeš.

Karlu Gottovi by rád v pondělí, kdy převezme od primátora Pavla Rödla vyznamenání, osobně pogratuloval.

„Jeho písničky mě úplně hladí, mám ráda hlavně jeho starší songy,“ přiznává Danuše Valešová, jeho manželka.

Pouštějí si je ale hlavně v rádiu. „Jít na koncert už si netroufáme. Ale máme radost, že to Karlovi pořád dobře zpívá,“ usmívají se Valešovi.