Nádražácká saka, kalhoty i čepice s obdivem překládal z hromady na hromadu, a když jejich majitel, František Vaigl ze Skvrňan, poznamenal, že má doma ještě služební kožich s kapsami, skoro ho pro něj hnal zpátky domů.

Filmaři pobláznili svou nabídkou vykoupit dobové oblečení z let 1950 až 1970 od čepic a klobouků přes saka, košile, svetry a kalhoty až k obuvi a doplňkům desítky Plzeňáků. Zejména ti starší naplnili šatstvem z půd a skříní obrovské tašky a vyrazili do sklepa úřadu, kde neváhali vystát na schodech dlouhou frontu. Za sukně, blůzky a saka se platilo tak 30 korun, šaty byly za padesát, boty za 40, kožich za 100.

„Téměř nic neodmítáme, ale zatím mi mezi těmi všemi věcmi chybí něco… něco… výjimečného a avantgardního, co se tehdy nosilo. Třeba úzké kalhoty nebo bižuterie,“ přehrabovala kopce šatstva filmová kostymérka Ivana Řezáčová.

Nadšená byla třeba z béžového kombiné s barevnými proužky na sukni. „No, to je ono! Toho víc,“ chválila paní, která kousek přinesla. Ta přiznala, že ve svých 18 letech v tomto prádle ´honila vodu´. Kdyby prý věděla, že právě kombiné bude pro filmaře tak atraktivní, přibalila by další, protože jich vlastní ještě několik. „Už to vidím, v tom si bude slečna v koupelně třeba čistit zuby,“ zamyslela se výtvarnice. Prý žádné svádění, žádný sex.

Film, pro který tu kostyméři vybírali zajímavé kousky ze starých skříní, totiž bude o Janu Palachovi a také Pražském jaru 1968. Má jít o třídílný snímek s názvem Hořící keř.

Neobjeví se v něm ani nádražácké čepice a uniformy od pana Vaigla. Přesto o ně měli filmaři zájem. „Použijeme je někdy jindy pro něco jiného. Třeba tahle čepice z roku 1970, to je unikát,“ pochvaloval si Petr Pluhař nádražáckou nadílku.

„No jo, my jsme to fasovali,“ přizvukoval mu muž, který sloužil dlouhá léta u dráhy. „Byl jsem tam od roku 1962 do roku 2005. Některé kousky jsme vůbec nechtěli nosit,“ přiznal a skoro dojatě překládal ušanky podšité umělou hnědou kožešinou.