„Když byla měnová reforma vyhlášena, ve Škodovce se přestalo pracovat a naštvaní Škodováci se hrnuli z bran ven. Šla jsem taky, mířili jsme na náměstí a líbilo se mi, jak po pěti letech utlačované nesvobody se lidé nebáli mluvit a volali různá hesla," vzpomíná Vítová.

Právě ona, jedna z těch, kteří proti měnové reformě vystoupili, pak na vlastní kůži poznala krutost tehdejšího režimu. Z náměstí se dav Škodováků vydal Klatovskou třídou k rozhlasu, v místě současného pomníku T. G. Masarykovi byl obrovský nápis Se Sovětským svazem na věčné časy. Lidé ho tehdy strhli. „Pak jsem se normálně vrátila do práce, ale druhý den mě zavřeli. Skončila jsem ve vězení na Borech, tam jsem strávila dva měsíce a pak došlo na soud ve Veleslavínově ulici. Měla jsem dostat tři roky, nakonec jsem dostala a odseděla si rok," říká paní Vítová.

Výslechy se odehrávaly skoro každou noc. „Zavázali vám oči a vedli vás v pantoflích někam po schodech. Můj tehdejší vyšetřovatel mě tenkrát řekl, že je ve spise papír, který mi může ublížit a já ho v nestřežené chvíli snědla. Možná mi to pomohlo," dodává.

Pak ale odmítla spolupráci s StB a ve Škodovce už nemohla zůstat jako úřednice, leda jako jeřábnice. To nechtěla a další čistky pocítila i na jiných pracovištích. Nakonec si koupila zájezd do Itálie a emigrovala. Nyní je opět v Plzni, je členkou Konfederace politických vězňů. Na rok 1953 nezapomene.