Šestnáctiletý student gymnázia si prý prvenství v soutěži velice váží, zároveň však zůstává nohama na zemi a říká, že má stále co zlepšovat. „Dostalo mě to! Pořád bych se ale chtěl posouvat někam dál. Určitě se nechci zaseknout na jednom místě, muzika pro mě hodně znamená," usmívá se.

Tomáš Kozák ve Zlaté struně poprvé soutěžil už jako devítiletý kluk. Od té doby se mu několikrát podařilo postoupit do republikového finále. Před dvěma lety v něm zvítězil, a to v mladší kategorii do čtrnácti let, kde však v té době patřil mezi nejstarší. Čerstvé prvenství v kategorii do osmnácti let je pro něj prý cennější, neboť vyhrál v konkurenci starších soupeřů.

„Mám z toho obrovskou radost. Chtěl bych ale říct, že hodně pro mě znamená už to, že si na soutěži vůbec můžu zahrát a setkat se tam s příjemnou partou lidí," zamýšlí se.

Tomáš se na kytaru učí už od svých pěti let a jeho velkým hudebním vzorem je geniální písničkář Karel Plíhal. „Jeho písničky si vždycky zahraji moc rád. Všechny skladby má až neuvěřitelně propracované. Akordy nejsou ani tak složité, ale jde o to podání, o to, jak to zahrát, a v tom on je mistr. Já se to učím a na té technice se snažím pracovat," vysvětluje mladý hudebník a druhým dechem dodává, že už se těší na Plíhalův jarní plzeňský koncert. Další inspiraci pak Tomáš nachází např. také u Beatles a podobných kapel.

K muzice Tomáše přivedla maminka Alena, která sama hraje na kytaru a hru na ni též vyučuje. „Mě ale neučí. To by asi nedělalo dobrotu," směje se a vysvětluje, že světem akordů jej už léta provází učitelka Marta Šimanová ze Základní umělecké školy Terezie Brzkové v Plzni.

Kytara však není jediný nástroj, kterému Tomáš vládne. Hraje totiž ještě na příčnou flétnu a dudy. V kapele Jen tak, kde je frontmanem, si pak občas zahraje ještě na banjo. Právě se skupinou Jen tak se Tomáš v závěru tohoto týdne zúčastní republikového finále Dětské Porty, které se koná v pátek a v sobotu v Praze. Kromě soutěžní části zde plzeňskou folkovou kapelu čekají ještě dva koncerty.

A jaké je pro něj vlastně hraní s kapelou? „V kolektivu je to úplně o něčem jiném. Když je člověk na pódiu sám, má větší trému. Takhle je nás víc a jeden na druhého se můžeme spolehnout. Navíc musím říct, že jsme i dobří kamarádi, nějakou dobu jsme se hledali a dneska si výborně sedíme," svěřil se Kozák. S kapelou vystupují v průměru jednou týdně. „Lidé třeba zavolají, že chtějí, abychom někde zahráli, a z toho mám radost. Chtěl bych, aby nám to takhle vydrželo co nejdéle," přeje si.