Podle ředitele Dětského domova v Nepomuku Josefa Kubáně je statistika, již si v říjnu nechalo vypracovat ministerstvo vnitra, zkreslená a vytržená z kontextu. Vyplývá z ní, že 51 procent dětí, které opustily dětský domov, páchá trestnou činnost.

Podle Kubáně ministerstvo míchá jablka s hruškami. Nerozlišuje dětské domovy, dětské domovy se školou – dříve výchovné ústavy a výchovné ústavy pro mládež. Právě děti z poslední skupiny se do konfliktu se zákonem dostávají nejčastěji a zkreslují statistiku.

„Nikdo neříká, jaké by bylo procento kriminality u stejných klientů, kdyby neprošli domovem,“ domnívá se Kubáň. S tím souhlasí i pěstounská rodina z Horní Břízy. „Pěstouny jsme už 32 let, vychovali jsme deset dětí. A téměř každé mělo v dospělosti nějaké potíže se zákonem,“ líčí Jitka Šourová.

Děti měly většinou nálepku: nevzdělatelné, problematické, nepřizpůsobivé. Je pravděpodobné, že by se do konfliktu se zákonem dostaly stejně, možná by s ohledem na rodiny, z jakých pocházejí, dopadly hůř.

„Jsme rádi, že nyní už žijí normálním životem, vozí nám vnoučata a všechny mají ukončené přinejmenším učiliště,“ dodává Šourová.

Ředitelka odboru prevence kriminality ministerstva vnitra Jitka Gjuričová výzkum brání. Uznává, že děti z výchovných ústavů selhávají častěji. „Výsledky výzkumu nevypovídají o tom, že domovy pracují špatně, ale že chybí následná péče poté, kdy děti domov opustí,“ dodává Gjuričová. „Sociální pracovníci by měli pomáhat rodině, ze které bylo dítě odebráno, aby se stala zase co nejdříve funkční. Průměrná délka pobytu dítěte v domově je 14,5 roku, což je strašné! Ve většině případů dítě v domově zůstává až do dospělosti,“ konstatuje Gjuričová. Alespoň částečné řešení by viděla ve větším využívání náhradní rodinné péče.