„Byl to pro mě obrovský šok. Najednou mi v nemocnici řekli, že mě vezou na porodní sál. Začala jsem nadávat, že je to hloupost, že nejsem těhotná a mám jen zácpu, jak mi řekla doktorka, ale pravda byla jiná. Po čtvrt hodině na sále už jsem měla chlapečka. Je krásný. Měřil padesát centimetrů vážil něco málo přes tři kila,“ říká Alžběta. Novopečená maminka měla spolu s lékaři největší radost z toho, že se Péťa narodil zdravý.

„Moc dobře si uvědomuji, jaké jsem měla štěstí. Zvláště, když jsem velkou část těhotenství držela dietu a cvičila jsem. Žila jsem prakticky jen na jogurtech, ovoci, zelenině a těstovinách. Pár dní před porodem jsem dokonce s kamarádkou stěhovala,“ pokračuje maminka. Kvůli zdravotním problémům jí ani nebylo divné, že začala přibírat na váze. „Léčila jsem se se štítnou žlázou, takže když jsem přibrala patnáct kilo, připisovala jsem to právě problémům se štítnou žlázou. Navíc jsem měla stále cyklus. Vůbec mě proto nenapadlo, že bych mohla čekat miminko. Pohyby jsem necítila, protože Péťa byl obalený placentou, a navíc jsem měla málo plodové vody. Ta mi ani nepraskla, když jsem doma začala mít křeče,“ vysvětluje Alžběta.

Dokonce ani její ošetřující lékařka nepoznala, že je dívka těhotná. „Den před porodem jsem byla u doktorky, protože jsem potřebovala potvrzení do práce, kam jsem měla následující den nastoupit. Lékařka mi dokonce prohmatávala břicho. Pak mi sdělila, že mám asi zvětšený žlučník. Dala mi nějaké léky a čípky a já šla domů,“ popisuje dívka.

„Druhý den brzo ráno jsem ale dostala hrozné křeče. Všechno mě bolelo. Přítel zavolal záchranku a už mě vezli,“ líčí mladá maminka.

Situace podle Alžběty zaskočila celou rodinu. Nikdo z nich totiž stejně jako ona nic netušil. „Když přítel volal do nemocnice, řekli mu, že jsme oba v pořádku. Vůbec nechápal, co se děje. Stejné to bylo i se zbytkem rodiny a s přáteli. Nikdo nemohl uvěřit,“ usmívá se Alžběta.

Dívka si také pochvaluje personál ve Fakultní nemocnici na Lochotíně. „Sestry i lékaři byli velice hodní a ochotní. Radili mi a pomáhali. Jsem jim za to moc vděčná a vážím si toho. Komické ale bylo, když jsem přijela na pokoj v porodnici. Holky, co tam byly se mnou, už znaly můj příběh a říkaly, že jsem tam slavná a podobně,“ usmívá se.

Návrat z nemocnice byl pro Alžbětu příjemný. Všichni dívce a jejímu příteli pomohli. „Když jsem přijela s malým domů, už jsme tu měli od známých a od rodiny spoustu věcí. Dokonce i postýlku. Teď si říkám, že to tak všechno asi mělo být. Člověk si najednou úplně přehodnotí život. Studuji vysokou školu. Vždy to pro mě byla priorita. Teď je pro mě ale nejdůležitější Péťa. Je to takový náš dáreček. Narodil se den před narozeninami přítele. Myslím, že to byl osud,“ uzavírá Alžběta.

Primář Gynekologicko–po-rodnické kliniky Fakultní nemocnice na Lochotíně Vladimír Kališ si na Alžbětu vzpomíná. „Jako gynekolog pracuji už jedenáct let a za tu dobu jsem zde měl asi pět podobných případů. Je to velice ojedinělé, ale ne nemožné. Je spousta faktorů, které to mohou ovlivnit. Řekl bych, že přibližně jedna z deseti tisíc žen, která u nás rodí, netuší, že je těhotná. Stane se to přibližně jednou za tři roky,“ říká Kališ.