VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Demonstrace jsem si užíval, říká Petr Placák

Plzeň - „Jak čas plynul a nic se nedělo, studenti dávali policistům kytky, sedali si a znovu vstávali, bylo čím dál jasnější, jak to celé skončí," popsal ve své knize Fízl zakladatel opozičního hnutí České děti, dnes publicista a spisovatel Petr Placák, atmosféru, která studentské demonstrace 17. listopadu 1989 na Národní třídě v Praze.

18.11.2012
SDÍLEJ:

Petr PlacákFoto: DENÍK/Vít Poláček

Právě brutální zásah bezpečnosti, jež studenty zbila, byl úvodním impulsem k tzv. sametové revoluci.

Demonstrace 17. listopadu a nejen jí jste se osobně zúčastnil. Dnes už je pohled na to, co se tehdy dělo trošku zkreslený. Já jsem vždycky vídal v učebnicích a knížkách o té době obrázek, jak studenti dávají květiny za štíty policistům na Národní třídě, a měl jsem představu, že šlo o takovou pokojnou demonstraci, na jejímž konci se režim rozložil samospádem. Když jsem pak viděl záběry, které pořídili z Národní třídy tehdejší studenti FAMU, šel mi z toho mráz po zádech, protože to byla docela řež. Překvapující bylo, že tam nebyl nikdo mrtvý. A podobný byl i Palachův týden. Jaké bylo být uprostřed něčeho takového? Nebylo to někdy o strach?
Já se musím přiznat, že jsem si demonstrace užíval. Pro mě nejhorší nebyl přímý kontakt s režimem, s policajty, nepříjemný spíš bylo, když nebyli vidět a člověk nevěděl, kdy po něm skočej, kdy mu zazvoní u dveří a tak dále. Ta psychologická stránka věci, kdy byl člověk v neustálém potencionálním ohrožení a nevěděl, odkud a kdy to přijde… Demonstrace jsem si naproti tomu užíval z toho důvodu, že do té doby se pohyboval člověk ve společnosti, která navenek vypadala, že je režimní a najednou na těch demonstracích se potkal s lidmi, kteří nebyli z opozice, byli to takzvaní normální lidé, a zjistil, že mají stejné názory, jako mám já nebo mí přátelé. To byl strašně osvobozující a osvěžující pocit. Demonstrace proti režimu 28. října nebo během Palachova týdnu vypadaly jako taková menší občanská válka – ulicemi projížděly obrněné transportéry, štěkali tam psi, v ulicích se válel slzný plyn. Člověk zažíval, že to město skutečně vzdoruje a tím se i osvobozuje, že se lidé přestali bát – z dusivé atmosféry komunistického sídliště se opět vynořovalo město, které bylo naše, ne jejich. To byl úžasnej pocit, na kterej dodneška vzpomínám rád.

Asi se to zlomilo v takzvaném Palachově týdnu, kdy se k demonstrantům přidala i, jak říká Jiřina Šiklová, takzvaná šedá zóna. Co myslíte, že tenkrát rozhodlo?
To bylo určitě několik faktorů. V Rusku běžela takzvaná perestrojka, kterou lidé sledovali. Fakt, že spousta lidí, kteří byli v režimu, chápala bezvýslednost situace, že to takhle dál nejde. Takže už během léta se objevovaly rozsudky, který by ještě před půl rokem nebyly možný. Kamarádka Lucka Váchová dostala za výrobu a distribuci letáků přestupek a pořádkovou pokutu pět set korun, což ještě před několika měsíci bylo úplně nemyslitelný, to by bylo pobuřování a nepodmíněný trest na mnoho měsíců, ne-li let. Samozřejmě přispěly i předešlé demonstrace, které se konaly od srpna 1988, lidé se postupně přestávali bát. To byl důležitý faktor. A vůbec nejvíc asi k tomu přispívalo naprosto nepružné, nehybné komunistické vedení, které bylo na hrnoucí se události schopno reagovat jen pomocí obušku. Třeba to naprosto nesmyslné uvěznění Václava Havla v Palachově týdnu bylo režimem přímo geniálně načasované a lidé, kteří byli dosud loajální, začali houfně režimu vypovídat službu, ať už šlo o umělce nebo vědce. Vznikla petice Několik vět, kterou podepisovali lidé, které znal národ z komunistické televize.

Mě vždycky hrozně zajímalo jak to je s monarchismem hnutí České děti? Za komunismu to byla asi obrovská provokace, jenže vy jste pak pokračoval v Monarchistické straně, takže to nebyla zas až taková recese. Jak to tedy je?
Já vždycky říkám, že největší legrace je, když to člověk myslí vážně. My jsme chtěli ten režim naštvat a vyhranit se vůči němu, něčím, co je pro něj naprosto vzdálené a cizí. A to České království splňovalo. Ale zároveň, částečně ex post, ale částečně jsem si to myslel už předtím, se ze mne stal opravdu přesvědčený monarchista a jsem pro konstituční monarchii. Svoboda je podle mne ve společnosti nejlépe zajištěna, když různé instituce mají různou legitimitu, vzájemně se vyvažují a mohou tak lépe eliminovat různé havárie. Některé jsou volené, jiné jmenované, některé jsou spojeny s nějakou funkcí. Dědičný král, který je nezávislý na všech mocenských strukturách, výše uvedené organicky doplňuje jako osoba, která má společnost reprezentovat.

Kdybyste mohl vybrat českého krále, kdo by to měl být a jak by byla zachována legitimita?
Podle staré české ústavy, když byla linie vládnoucí dynastie přerušena, měl český sněm, dnes tedy parlament, právo zvolit nového panovníka. Já bych vybíral ze současných evropských rodů. S Lucemburky máme dobré zkušenosti.

Mezi domácí šlechtou byste si nevybral?
Ono je vždy lepší, když by uvažovaný pretendent na český trůn neměl tady žádné vazby, protože pak začínají ty věčné tahanice. Samozřejmě by se musel naučit česky, českou historii a to je běh na dlouhou trať. Panovníci se k svému povolání připravují od dětství…

Zpátky od panovníka k Českým dětem. Mě vždy přišel zajímavý i název vašeho hnutí. Jak jste na něj přišli?
České děti ve smyslu dědiců Českých zemí. A pak děti říkají, co si myslí bez ohledu na dobový úzus či konformistu dospělých, tedy jistý idealismus, který se sice různým gangsterům, od komunistů po nacisty, jeví jako naivní, ale podle mne vždy nakonec zvítězí. Minimálně v pohádkách.

Mě se zdálo, že to má význam i do budoucna. České děti svolávají demonstraci…
Chtěli jsme postavit proti režimu ne opoziční silu, která vystupuje politicky, ale jakýsi dětsky čistý idealismus, které není omezen politikou, ekonomickými, mocenskými či jinými zájmy nebo nějakou ideologií už jenom kvůli tomu kontrastu. Jakási křížová výprava dětí.

Je to 23 let od pádu totalitního režimu, jak vy se díváte na polistopadový vývoj společnosti? Co vás po roce 1989 překvapilo?
Dnes samozřejmě vidím, že jsme spoustu věcí měli dělat jinak, často jsme je po 17. listopadu neuměli a často nás to ani nenapadlo. To je stále otázka, že jsme se s komunisty měli vyrovnat radikálněji. V těch hektických dobách zvratu se ovšem do nejvyšších pater dostali lidi, který nikdy politiku nedělali a jediné, co měli k ruce, byl obrovský aparát bývalého státu, který nešel jednoduše vyměnit. To byly statisíce lidí, bez kterých by stát přestal fungovat, protože by je neměl kdo nahradit a skončilo by to v naprostém chaosu. Co ale udělat šlo a udělat se mělo: Měla se zakázat komunistická strana a měla se zrušit právní kontinuita s minulým režimem. To byly dvě podstatné chyby, ale s tím už dnes nic neuděláme.

Takže ty volební preference komunistů v krajských volbách mohou být důsledkem těchto chyb. Jak se díváte na návrat komunistů do hry?
Komunisté v krajských volbách uspěli proto, že lidé k volbám nepřišli. Podle mne je počet lidí, kteří je volí, pořád více méně stejný. Jde o antisystémový segment společnosti, který je v různých zemích přibližně velký, ať už se jedná o nacionalisty nebo komunisty – podporu mají do těch cca 20%. To ovšem neznamená, že bychom měli komunisty podceňovat, to rozhodně ne. Může přijít skutečná hospodářská krize, ne co je tu dnes, to žádná hospodářská krize podle mne není, a máme je tu znovu. Člověk nesmí extrémistům nikdy ustupovat, protože to berou jako projev slabosti, a o to víc tlačí na pilu. To, že tenkrát nebyli zakázaní a dala se jim takzvaná šance, aby se transformovali v nějakou moderní levicovou stranu, byla veliká chyba – stalinisté se jen utvrdili ve svém stalinismu.

To, že se s nimi chce sociální demokracie bavit, že prezidentští kandidáti tvrdí, že by klidně pověřili komunistu sestavováním vlády, bude-li to vůle lidu, to je ale přece jen proměna vnímání komunistické strany?
To asi ano. Ale musíme se taky podívat na kvalitu těch kandidátů. Jeden je horší než druhý, vyjma jednoho. Mám na mysli pana Schwarzenberga. Oni ti lidé jsou asi nepoučitelní, neznají českou historii, jak to bylo s Edvardem Benešem a komunisty v roce 1948. Kdyby se komunisti dostali do vlády, tak by nevyvolali na pomoc lidové milice, protože milice v současné době nemají, ale postupně by se snažili omezit svobodu tisku, do škol by zavedli jiné osnovy a začalo by se o událostech před listopadem jinak učit. A pomalou, plíživou cestou by se snažili zničit hodnoty svobodné společnosti. Jmenování nezreformovaných komunistů do vlády je podle mne sebevražedné ze strany všech demokratických stran.

Jak podle vás těch víc jak dvacet let funguje demokracie a občanská společnost?
Myslím si, že bylo bláhové očekávat, že to bude nějak lepší po těch desítkách let marasmu, který tady byl. Myslím si, že dneska občanská společnost funguje líp než v devadesátých letech. Lidé se postupně učí, jak určitý věci prosazovat, nebo jak jiným zabránit. V poslední době začali být stíhaní lidé v nejvyšších politických patrech, státní zastupitelství začalo po letech fungovat nezávisle, takže to je podle mne pozitivum, protože co se tady stalo po opoziční smlouvě, kdy přestala fungovat klasická opozice, kdy si strany rozparcelovaly tuhle zemi a udělaly si z toho byznys, tak to se naštěstí začíná měnit k lepšímu.

Vydáváte časopis Babylon, což je něco jako samizdat. Jak se díváte na podmínky jaké má v téhle zemi kultura?
Co se týká kultury, tak si myslím, že český stát vydává na kulturu jedno z nejmenších promile ze státního rozpočtu. To je přežívání bolševického myšlení, že je nějaká ekonomická základna a nad ní je nějaká nadstavba. Já si myslím, že je to falešný pohled, že někdo zbohatne a začne žít kulturně. To je představa postbolševiků, kteří se tváří pravicově, ale přitom vyznávají pseudomarxistické principy. Ono je to ale tak, že on zbohatne a začne žít nekulturně ještě víc. Co se týká kultury, tak v tom máme velký rest. Dokud nebude společnost kulturní a vzdělaná, tak nebude bohatá.

Jak Babylon funguje? Jak ho sestavujete? Děláte to ve volném čase…
Jo děláme to ve volném čase. Správně jste řekl, že je to takový napůl samizdat. Redakci děláme v hospodě, kde se bavíme o všem možným, jenom ne o tom, co bude v dalším čísle, a pak se ty články honí na poslední chvíli a tak. Nicméně to děláme s radostí a s chutí, což je z toho snad trošku cítit a lidi to čtou. Desetitisícový náklad je na školách, kde je Babylon zadarmo distribuován, rozebrán. Máme vysoký náklad a tím pádem máme dost i inzerce. A druhá polovina převážně z grantů Ministerstva kultury. Letos jsme ho prošvihli, takže jsme vyšli jenom třikrát. Ale jinak vyjdeme třikrát až desetkrát ročně.

A škrty, které se na ministerstvu dělaly, vás nějak ovlivnily?
Dotklo, ale my dostáváme poměrně málo. Když se za 400 tisíc škrtne na 300 tisíc tak vyjdeme ne desetkrát ale osmkrát.´

Náplní bývají rozhovory se zajímavými lidmi. A pak mě překvapuje pestrý pohled na literární a výtvarné dění, což vyžaduje erudici pisatelů…
To není ani o erudici. Bohužel ti, kteří vystudují literaturu nebo kunsthistorii, tak se naučí takový to šílený oborový ptydepe a nejsou schopní z toho vystoupit. My jsme si z toho vždycky dělali legraci a takové články jsme vždycky odmítali. Nejde o to, aby někdo napsal o knize nebo o výstavě, aby ji zařadil do období a srovnal to s kdečím. Jde nám o to, jak se výstava tomu člověku líbila, co si o ní myslí, bez ohledu na nějaký oborový kontext, který si člověk může přečíst v příručce a nemusí to opisovat do novin. Literatura a výtvarné umění je živý dialog s člověkem a je zajímavé si přečíst, jak to vidí ten druhý.

Nakousli jsme profesionální terminologii, vy sám jste vystudoval historii, co říkáte na současnou historiografii a studie, které vycházejí?
Já jsem to sice vystudoval, ale zas nějak soustavně to nesleduju. Víc než samotná historiografie mě v současné době zajímá výtvarné umění a literatura. Ta mě zajímala vždycky. Co se ale historie týká, tak mě zajímají věci, který jsou spojený s totalitárním dvacátým stoletím, protože si myslím, že jak komunismus tak nacismus byly slepými uličkami moderní společnosti. Mnozí autoři to vztahují k minulosti, ale to je strašný omyl, já bych dokonce řekl, že jsou to v určitých věcech dokonce projevy budoucnosti. Třeba, co se týká lékařství. V nacismu i komunismu vidím nebezpečí, jak by mohla fungovat medicína třeba za padesát, za sto let jako naprosto dehumanizovaná technická záležitost. K člověku se přistupuje jako k mašině, kterou je třeba opravit a když opravit nejde, tak se hodí do šrotu. To je podstata nacismu i komunismu.

A není to třeba naopak, že oba totalitní režimy umožnily medicíně dělat, co by měla tendence dělat sama od sebe?
To máte pravdu, ale ona je to vzájemná symbióza nacismu a komunismu s dehumanizovanou vědou. Obrovská armáda vědců a lékařů tyhle totalitní režimy vítala z důvodu, že je zbavily zátěže nabožensko-filozofických tabu a daly jim volnou ruku, dělat s člověkem cokoli. V Německu, co se týká profesí, bylo nejvíce straníků mezi lékaři, což je typický příklad tendence medicíny si hrát na boha a nevidět tam člověka. Podle mě se využívali vzájemně. Věda se chopila příležitosti a ty režimy používaly vědu ke svým cílům. Gros nacismu byla vize společnosti zbavené dědičných nemocí, zdravého, mladého a krásného pokolení. Toho chtěli nacisté dosáhnout pomocí vědy.

A tohle by mohlo být zase aktuální?
Už sice neexistuje ideologická poptávka, ale komercionalizace společnosti i těch posledních věcí člověka začíná ohrožovat lidskou společnost jako takovou. Ať už jde o eutanázii nebo jiné věci. Teď jsem třeba četl, že v Británii uzákonili, že si ženský budou moct kupovat spermie nějakejch celebrit. To je už opravdu na úrovni nacistické praxe, kdy ženy měly být oplodňovány árijci bez genetických vad. Ono to na první pohled vypadá úsměvně, že je to blbost dotyčných dam, ale je to přesně ten způsob myšlení, který vede k totální destrukci společnosti.

V čem je to nejnebezpečnější? V tom, že se to perverzně převrátí? Jeden silný názor na eutanázii říká, že jde o to, pomoci těm lidem k důstojnějšímu konci života a od bolestí. Na druhou stranu i Mengele měl podle jistých pramenů do konce života pocit, že vlastně na rampě v Osvětimi v té šílené mašinérii zachraňoval životy…
Nacisti eutanázii také říkali milosrdná smrt. Eichmann holocaust viděl, že to je k dobru lidstva a i samotnejch Židů. Že když nejsou ta nepravá rasa, tak proč by se měli na tom světě trápit a my jim udělíme privilegium zemřít bez trápení v osvětimských sprchách. To je zákruty lidského myšlení, pokud se nedrží určitých nábožensko-filosfocikých principů. Pak dochází během krátké chvíle k neuvěřitelným zrůdnostem. Ve chvíli kdy se zruší tabu a kdy tu nemáme etický systém, který by byl závazný, tak jsme na nejkratší cestě do pekla.

Vám se podařilo sepsat originální a napůl historiografickou studii Fízl, což je netradiční pohled na historii. Ústřední postavou jste vy sám. Zároveň jste zkusil nahlédnout systém a psychologie různých estébáků. Jak bylo těžké to udržet, aby to nebylo sebestředné? A jak historik může zacházet s materiály o něm samém? Ta složka je fantastická, co se týká použitého jazyka. Co vás vedlo k tomu jí vytěžit?
První popud byl, když Revolver Revue dělala seriál, kde přetiskli kus estébáckých dokumentů a lidé, kterých se to týkalo, to měli komentovat a oslovili mimo jiné i mě. A já jsem si potom říkal, že by se na tom dalo dobře ukázat jak ta STB fungovala, kdyby se to okomentovalo celé. Ale nechtěl jsem to dělat jako klasickou historiografii ani jako komentovanej dokument, ale chtěl jsem aby to byla svým způsobem i literatura. Je to na třetinu literatura, na třetinu esej a na třetinu dokument. A taky jsem chtěl, aby se kamarádi zasmáli. Myslím, že podávat, co tu bylo před listopadem je těžké, aby to mladé lidi zaujala. Taková napůl vážná forma je nejlepší, aniž by se to zlehčovalo.

O víkendu jsem byl v Praze a ne eskalátorech v metru jsem si všiml reklamy na paměti estébáka, který sledoval Dubčeka. Co říkáte na vydávání takových materiálů?
V tom není ani nějaká nostalgie, spíš senzace a ty věci lidi táhnou. Proti tomu nic nemám a věci se mají vydávat z různých původů a člověk si pak může dělat obrázek. Když si člověk přečte paměti jakéhokoli estébáka, tak se sice může stavět do lepšího světla, ale stejně z toho musí vylézt naprostá absurdita doby. To, že sledovali dvacet let člověka, který ani prstem nehnul proti režimu, sledovali ho, jak chodí nakupovat a venčit psa, to je tak magorické, že to ani magoričtější nemůže bejt. Miliony korun vyhozené oknem.

Autor: Vít Poláček

18.11.2012 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Sobotní hádka dvou bezdomovců na Roudné skončila vraždou. Pachatel se po hrůzném činu šel udat. Skončil ve vazbě
5

Muž obviněný z vraždy skončil ve vazbě

Ilustrační foto.

Povedlo se, Chříč otevře školu

Supervýhodná nabídka? Pět tipů, jak nenaletět při zhodnocování peněz

I relativně nízká finanční gramotnost Čechů může za to, že čas od času skočíme na „supervýhodnou“ nabídku zhodnocení peněz, která se nakonec promění v totální fiasko. Pokud byste rádi investovali svoje úspory, nevynechejte následující tipy. 

Muž obtěžoval ženu. Policie ho hledala i vrtulníkem

Plzeň - V pondělí večer probíhala v okolí boleveckých rybníků rozsáhlá pátrací akce.  

Hladovou vydru prozradil pes

Příšov – Zvláště chráněné zvíře se zatoulalo do Příšova.

Socha chátrá, 30 let je schovaná

Plzeň - V zámeckém parku v Křimicích stojí unikátní socha svatého Jiří více než sto let. 

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení