Cimrmani z Plzně už nekopírují. Hrají po svém

To bylo natolik úspěšné, že Plzeňáci připsali druhé pokračování. Křest hry Pantáta 2 se koná zítra od osmnácti hodin v Divadle Alfa.

Na začátku jste inscenovali pouze hry Divadla Járy Cimrmana (DJC). Jak velký rozdíl je ve ztvárňování cizí a vlastní předlohy?
Obrovský. Pokud tvoříte vlastní divadelní hru, máte svobodu. Můžete si škrtat nebo dopisovat věty či vtipy. Například až při třetí repríze Pantáty vznikla na scéně nová postava hospodského Vořecha, hraného technikem Benešem, a změnila se kvůli tomu i část semináře. Do hry jsme vložili zcela novou scénku, což si v případě hry jiných autorů nemůžeme dovolit. Zároveň je to ale tvůrčí dřina. Všechno totiž stavíme od základů po svém. Od textu přes kulisy, rekvizity, kostýmy až po hudbu. Vše se musí vymyslet a zjistit, jak a kam a kdy dát a jestli to lze vůbec uskutečnit v praxi. Také cítíte nejistotu, zda to bude mít očekávanou odezvu. Jestli je hra napsána tak, aby dávala smysl, aby to nebylo utahané, ohlídat, je-li to vůbec vtipné, bude-li to lidi zajímat a bavit, zkrátka má-li vůbec naše úsilí smysl.

Co ještě vás k napsání vlastní hry přimělo?
Pokusili jsme se osamostatnit, nehřát se ve výsluní někoho jiného. Byl to tah do nejistoty, netušili jsme, máme-li na to. Pomohl nám divadelně koncertní pořad Klavír vážně i nevážně, který původně vznikl jen jako doplnění výuky na gymnáziu pro žáky a jejich a naše známé. Poté vyrazil do světa na různá jeviště, aniž bychom s tím v počátcích počítali. Úspěch Klavíru vážně i nevážně nám dodal odvahu zkusit náročný tříletý běh na dlouhou trať, který zahrnoval psaní, zkoušení, výrobu a shánění kulis, kostýmů, rekvizit či hudby.

A jak to bylo s hraním Cimrmanových kusů?
U nastudování jeho her jsme měli přeci jen jistotu, že to je výborný text, který se lidem líbí, a že špatné herecké výkony táhne nahoru kvalita díla. To je vyzkoušeno a ověřeno časem a tisíci spokojenými diváky. I samotné zkoušky byly jiné tím, že jsme jako malí studenti nakoukávali originální ztvárnění herců DJC a někdy jsme se snažili přizpůsobit se gestem, grimasou, intonací nebo řešením scény. Ale s věkem jsme si troufli vzdalovat se od předloh a více brát hru po svém. Třeba Švestku jsme nastudovali v době, kdy existoval jen audiozáznam; a jelikož jsme tedy neměli vizuální předlohu, donutilo nás to pojmout naše hraní i pojetí scény po svém, je tedy výrazně jiná, je naše. U Pantáty nemáme, odkud co napodobovat, to je nevýhoda i obrovská výhoda zároveň – člověk ztvárňuje jen a jen svou vizi.

Kterou z her DJC máte nejraději?
Těžko říci. Záskokem jsme začínali, protože nám připadal nejvtipnější, a je nám v něm pořád báječně. Druhou v pořadí jsme nastudovali Švestku a tu máme také moc rádi. Je to úžasná klasika, protože je krásně pohodová. Snad tím, že má v podtitulu hra o stáří, a rovněž děj je podobně zářijový. Připomíná tedy vřelé babí léto. Obě představení se odehrávají v jedné scéně, není to rozkouskované, každý si zahraje dosytosti. O to jsme se snažili i při psaní Pantátů. Prostě aby neexistovala malá role. Ale když něco nehrajete delší dobu, chybí vám to, a tak i já s chutí stavím kulisy na Blaník, abych si tam minutku zahrál jeskyňku.

Na křtu vaší nové hry bude i cimrmanolog Miloň Čepelka. Co pro vás znamená jeho podpora?
Je to vzácný dar. Původně jsme oslovili pana Svěráka, ale omluvil se, že na podobné aktivity nemá kde brát čas. A momentálně, když osobně znám pana Čepelku, jsem velice rád, že to takto dopadlo. Pan Čepelka je nám od doby, kdy se známe ze křtu Pantáty 1, velice nakloněn. Společně jsme dokonce uspořádali představení s jeho verši a se společnými scénkami a byl to nádherný večer. Tenkrát nám poradil, jak bychom mohli pojmout případný nový seminář ke hře, abychom se vzdálili od zaběhlého konceptu Svěrák – Smoljak. A myslím, že nám poradil velice dobře. Uvidíme na premiéře, co tomu řeknou diváci, co tomu řekne on – bude-li to dle jeho představ. Podporu od Miloně je krásně cítit na dálku během psaní, příprav i generálek Pantáty 2. Je to úžasný člověk, kterého má řada lidí zafixovaného jen jako herce DJC, ovšem on i krásně píše a mluví. Například během křtu ho poprosíme o nějaké haiku z jeho nově vydané knihy s názvem Deník haiku 2.

Co říkáte současnému dění v DJC?
Dění v divadle z úst médií beru s rezervou. Díky známosti s Miloněm víme své. A moc držíme palce, aby kluci mohli a chtěli hrát ještě řadu sezon.

Cimrmani ohlásili, že žádnou novou hru už psát nebudou. Nemrzí vás to?
Téma poslední hry legendárního dua Svěrák – Smoljak České nebe je nejlepší možné dokončení jejich společné práce. Samozřejmě, že člověka mrzí, že se už nemůže těšit na něco nového, ale na druhou stranu se člověk má k čemu vracet, čím se bavit a za co být rád. Spíš by mě mrzelo, kdyby časem vymizela poetika a vůbec divadelní styl, který po tak dlouhou dobu vznikal, šířil se a v našem případě i tmelil a inspiroval. Mám třeba radost, když sem tam na školní chodbě zaslechnu nějakou cimrmanovskou hlášku. Připomíná mi to, že cimrmanovská poetika nemizí se stárnoucí původní generací diváků, ale že je stále aktuální.

Měli jste už možnost zahrát si ve vašem oblíbeném divadle?
Díky laskavé paní ředitelce DJC a Miloňi Čepelkovi, který nám v tomto pomohl jako prostředník a ručitel kvality, jsme si mohli na prknech žižkovského divadla Járy Cimrmana zahrát dokonce čtyřikrát. Bylo to takové splnění dětského snu.

Nechystáte nějakou větší spolupráci?
Zatím jsme o ní neuvažovali. Z naší strany je problém řešit na dálku propagaci a shánět si diváky. To by nám musel někdo pomoci a nikdo takový se zatím ještě nenabídl. Třeba časem.

Pro nás je teď divadlo krásným svátkem, kdy zas všichni bývalí spolužáci můžeme být spolu, kdy můžeme nejen zavzpomínat na některé zážitky, ale zároveň i nové tvořit. Pantátovi 2 vděčíme za oživení, dokázali jsme si, že přestože jsme se po maturitě rozprchli po různých koutech republiky, můžeme dát dohromady něco, co by mohlo jiným udělat radost.