V poslední dobou je jméno Jiřího Boudníka skloňováno v mnoha směrech a možná o něm uslyšíme i výrazněji. Rozhodl se totiž kandidovat na post ředitele společnosti Plzeň 2015.

Dvacet let jste žil v New Yorku, nyní jste se vrátil do Plzně, ale stále mezi oběma městy pendlujete. Kde se vlastně cítíte doma? V New Yorku, nebo v Plzni?
V obou městech se cítím doma. I když v New Yorku si připadám volnější. Tady se svobodě pořád ještě učíme. Lidé ji tu zkrátka ještě úplně nenabyli. New York je práce a hra. Tam se jezdím odreagovat. Jednou za půl roku se tam vypravím pracovně a přiznávám se, že i potřebuji odsud vypadnout. Prostě tu cítím jakýsi přetlak, který se tam uvolní, a pak se již moc těším zpátky.

Když jste se před čtyřmi roky rozhodl vrátit zpět z emigrace, proč vaše volba padla právě na Plzeň?
Jsem původně z Plzně a tak jsem se jednoduše vrátil zpátky domů, stejně tak jako moje maminka a sestra, se kterými jsem do Ameriky odešel.

V poslední době je o vás po Plzni hodně slyšet. Nejvíce emocí vyvolala architektonická soutěž na dostavbu druhé věže katedrály sv. Bartoloměje. Jak nyní téměř po roce celou soutěž hodnotíte?
Domnívám se, že splnila svůj účel a ještě něco navíc. Nebylo to jen o katedrále, nebo o soutěži na druhou věž. A to, co z toho nakonec vyrostlo, což je sbírka na zvony, je dalekosáhlejší než samotná soutěž.

Jak jste se vůbec k tomu nápadu dostal?
Stalo se to přímo tady v CrossCafé. Oslovil mě majitel Jan Janák s tím, že dlouho přemýšlí o druhé věži a o tom, co by se s tím dalo udělat. A tak vznikl nápad udělat veřejnou architektonickou soutěž, abychom přivedli pozornost ke katedrále, k Plzni a zároveň abychom získali i názor odborné komunity. Oslovili jsme Evu Jiřičnou, Davida Vávru a ostatní. Soutěž měla velký úspěch. Přišlo 130 návrhů z celého světa. Když pan Janák soutěž vyhlašoval, pan biskup Radkovský podotkl, že mnohem více než druhou věž by katedrála potřebovala doplnit chybějící zvony. Byla to výzva a CrossCafé na to konto vyhlásilo veřejnou sbírku. Jejich proaktivnost je příkladná.

Zastavme se ještě na chvilku u druhé věže. Ztotožnil jste se s vítězným návrhem, anebo jste hlasoval pro nějaký jiný?
Ano. Je ten nejhezčí. Na tom se porota shodla a získal nejvíce bodů.

V čem vůbec spočívá smysl ideových soutěží, když se již předem ví, že dílo nebude s největší pravděpodobností realizováno?
Když Marx a Engels psali Manifest, také jen doufali. Poté přišla Pařížská komuna a následně Velká říjnová revoluce. Myšlenky se musí zasít jako semínko. Pak třeba vzklíčí a možná za sto let bude věž postavená.

Mně osobně se líbí Bartoloměj, jaký je, ale s tou druhou věží by to bylo něco jiného. Ona je krásná, jaká je, ale takhle by byla krásná a světová a jak předesílal pan Janák, určitě by k nám pak jezdili turisté z celého světa a majitelé firem by tu otevírali své pobočky.

Další pozitivum soutěže vidím v tom, že architekti i lidé si dokážou představit moderní zásah na nějakou stávající stavbu kostela. V pohraničí je spousta sakrálních staveb, které je potřeba zachránit, a není to o tom, abychom tam dávali zpátky barokní cibulovité věže, ale zakončili je třeba moderním prvkem. Myslím si, že díky této soutěži budou k tomu lidé více otevření.

Čekali jste kolem celé soutěže takové vyhrocené emoce?
Mí přátelé mě varovali, abych do toho nešel. Ale mně ten nápad připadal geniální. Mám rád, když se dělá něco jinak, když se uvažuje jinak. Ony se pak určité věci uvolní, najdou se nová řešení a tohle je ten případ. Bez takového myšlení by jistě nebyly ani zvony.

Zajímavý byl vývoj, kdy se z odpůrců soutěže nakonec stali spolupracovníci právě v boji za pořízení zvonů do katedrály.
Já ve skrytu duše doufal, že by to tak mohlo dopadnout. Že například pan architekt Soukup uvidí to pozitivum, že se k Plzni a ke katedrále obrátí světová pozornost. Je to reklama, propagace našeho města. A ač jsme původně byli oponenti, nyní jsme v tandemu.

My bychom tu v Plzni měli táhnout za jeden provaz. Tady za ten jeden provaz táhneme a snažíme se získat pro Plzeň zvony.

Sbírku jste vyhlásili v létě a dokonce jste ustanovili výbor. Teď to vypadá, že do konce letošního roku bude první zvon hotový.
Výbor se jmenuje Výbor pro pořízení zvonů do katedrály sv. Bartoloměje v Plzni a je to spolek založený na dobrovolnosti. Scházíme se jednou za dva týdny a věnujeme svůj čas. Čestným předsedou je plzeňský biskup František Radkovský, za vyhlašovatele a garanta projektu společnost CrossCafé, tam je pan Janák a Luboš Martínek, za biskupství plzeňské pan Miroslav Míka a za farnost u katedrály pan arciděkan Emil Soukup. Já zastupuji Plzeň 2015 a architekt Jan Soukup je nezávislým členem týmu. Máme na starosti jedinou věc, a to zajistit, aby se zvony na katedrálu dostaly. Jakmile se zvony zavěsí do věže, výbor se rozpustí.

Vedle sbírky do kasiček, které jsou rozmístěny v kavárnách Crosscafe, si zájemci mohou zakoupit část zvonu a nechat si na něj pak ulít své jméno. Na co reagují lidé více?
U kasiček je úžasné to, že se v nich schází ty koruny. A každá koruna koupí víc než jeden gram zvonoviny. Tímto způsobem přispělo už velké množství lidí. Jména, to je desetitisícová částka a za nimi pak stojí konkrétní lidé. Já bych ale nepreferoval jednu variantu před druhou, obojí má svůj smysl a oba způsoby jsou velice důležité.

Jiří BoudníkVy sám si koupíte jméno na zvonu?

Určitě. Mám malého syna a pro něj chci část zvonu koupit.

Od chvíle, co jste se vrátil do Plzně, jste se angažoval v týmu, který podporoval plzeňskou kandidaturu na Evropské hlavní město kultury (EHMK). Dobrá věc se podařila. Jak ale nyní vnímáte, kam se celý projekt posunul? Plzeňané jej rozhodně neberou za svůj.
Já bych uvítal na jedné straně více trpělivosti ze strany veřejnosti a větší otevřenost celého týmu vůči plzeňské veřejnosti. Komunikaci je rozhodně potřeba zlepšit. To určitě pomůže celému týmu i veřejnosti a nakonec také Plzni.

A co tolik diskutovaný nedostatek peněz na hlavní program?
Peníze jsou bezesporu hodně potřebnou záležitostí. Na druhou stranu ale nevidím hlavní směr celého projektu v tom, že sem v roce 2015 přivezeme například Stinga či že uděláme za miliony ohňostroj. To vyprchá a za půl hodiny je konec. My sem opravdu nepotřebujeme nic dovážet. Pokud k nám přijedou divadelníci z Paříže, bude to skvělé, ale není to o tom, že my bychom tu kvalitní kulturu neměli. My ji jen musíme dát prostor k prezentaci. Pro mě je hlavní podstata EHMK ve zkvalitnění života v Plzni. Měli bychom investovat sami do sebe. Něco spolu vytvořit a objevit. Podívejte se na zvony, je to iniciativa majitele zavedené plzeňské firmy, který chce něco udělat pro naše město. Zvony tu chybí a společnými silami je na věž dodáme. Osobně slova European Capital of Culture překládám jako „evropský kulturní kapitál", a ten my v Plzni máme. Pro mě je to o propojování lidí, soukromého sektoru, veřejné správy, veřejnosti a o nalézání dveří a jejich odemykání.

Jak se díváte na to, že v samotném týmu jsou určité rozpory a že v čele nestojí ředitel, který by celou společnost kompaktně vedl po celou dobu a projekt někam posunul?
Já nevím, netuším, ale pevně věřím, že se to změní a bude to fungovat. Dlouho jsem o celé záležitosti uvažoval a budu na místo ředitele společnosti Plzeň 2015 kandidovat.

Co vás k tomu rozhodnutí přivedlo?
Předpoklady pro tuto pozici mám, mám i zkušenosti, navíc jsem Plzeňák. Jsem vlastenec a mám blaho našeho města v srdci. Jsem na něj hrdý, žije tu moje rodina, chci, aby město vzkvétalo, aby žilo kvalitně. Dvacet let jsem žil v New Yorku a troufám si říci, že mám i dostatek zahraničních zkušeností. Dvacet let tam je taková průprava jak ekonomická, tak komunikační i kulturní, že do toho jdu.

Jakým směrem by vedly vaše první kroky, pokud byste se ředitelem opravdu stal?
Moje ambice rozhodně není měnit nastavený směr lodi, ale chtěl bych ho zabezpečit a zajistit. Je potřeba, aby se věci, které se připravily a nastartovaly, dotáhly do konce.

A také, aby se otevřela komunikace s nejširší veřejností. Určitě bych chodil mezi lidi, aby členové týmu byli vidět. Aby lidé věděli, že my jsme jejich součástí a oni nás, že ten titul patří nám všem.

V Plzni je skutečně hodně cítit ten rozpor. Plzeň 2015 jsou oni, a Plzeňané jsme my, ale propojit oba tábory se stále nepodařilo, i když je to absurdní.
EHMK je vlastně kulturní olympiáda. Je to náš projekt, projekt celého města. Ocenili každého Plzeňana a s tím přichází i odpovědnost nás všech. Lidé by si tu měli říkat: Já žiji v evropském hlavním městě kultury, to je prostě něco a podle toho se budu chovat! My musíme lidi nadchnout pro ten projekt, protože my jsme jejich tým.

Jedna z dalších věcí, která poslední dobou hýbala Plzní, je referendum a výstavba obchodního centra Corso. Jak vnímáte stavbu velkého obchodního centra vy jako architekt?
Rozhodně nechci, aby na místě zbouraného Domu kultury zela díra. Ale zároveň ani nechci, aby tam stál obří obchoďák. Architekt Bohumil Chvojka ve dvacátých letech na Denisovo nábřeží koncipoval reprezentační zástavbu navazující na jeho budovu polikliniky a my bychom měli jeho vizi respektovat. Vždyť naše Americká je taková Pařížská. Já si myslím, že na to místo patří kombinace obchodů, bytů i parku. Pokud by se něco takového postavilo, investor by na tom určitě neprodělal.

Jaký je váš názor na urbanistickou koncepci města?
V Plzni chybí útvar hlavního architekta. Pak by existoval regulační plán pro důležité oblasti města, který by investoři museli respektovat.

Jiří Boudník

Narozen 1970 v Plzni.
Vystudoval stavební průmyslovku.
1987- emigroval s rodiči, 
2 roky strávili v uprchlickém táboře v Rakousku.
Studoval v New Yorku, 3 roky umění, 5 let architekturu.
Pracoval na mrakodrapech na Manhattanu.
2005 – natočil dokument k 60. výročí osvobození Plzně Cukrové kostky a čokoláda.
2011 – napsal knihu Věže. Příběh 11. září o své bezprostřední zkušenosti s teroristickými útoky v New Yorku 11. 9. 2001.
Člen kreativního týmu společnosti Plzeň 2015.