Bohumilu Stachovi z Ostrova na Karlovarsku bylo v srpnu 1968 čtyřiadvacet let. Byl rok ženatý a pracoval jako řidič autobusu. Jezdil na pravidelné lince protínající Krušné hory. „Vojáci na mě řvali a mířili samopaly, ale naštěstí mě nakonec 'jen' nakopali do zadku,“ vzpomíná na události staré padesát let. Říká, že tehdy se opravdu hodně bál: „Půlky jsem měl stažené k sobě, ale po obličeji mi stékaly slzy vzteku.“

Co se tehdy vlastně stalo?

„Tanky jsem potkal už ve středu 21. srpna brzy ráno, když jsem nastupoval na směnu. To jsme samozřejmě s mými kolegy ještě vůbec netušili, co se vlastně děje. Když jsme pak pochopili, že nás vlastně sovětská vojska, i když my jsme jim neřekli jinak než Rusáci, okupují, popsali jsme si i s některými dalšími řidiči v garáži autobusy,“ vypráví Bohumil Stach. Na boku autobusu měl napsaná jména jako Dubček nebo Smrkovský a velký nápis Suverenita ČSSR. Jenže dozadu na autobusu azbukou napsal Jděte domů. A s takto vyzdobeným autobusem se vypravil na svou pravidelnou linku i v pátek 23. srpna 1968.

Prostranství za Hlavní poštou v Karlových Varech.
Petr Chalupa z Karlových Varů zachytil okupaci svou flexaretou

U Nejdku projížděl okolo kolony stojících tanků. „Už jsem tušil, že je zle. Snažil jsem se autobus natáčet tak, aby si vojáci nevšimli nápisu vzadu. Doufal jsem, že nápisům napsaným naší abecedou neporozumí popřípadě, že jim mohu tvrdit, že jde třeba o název podniku,“ pokračuje Bohumil Stach. Jenže vojáci ho zastavili, obešli autobus a výzv, ať jdou domů si všimli. „Okamžitě mě vytáhli od volantu, a začali řvát, ať nápis smažu a při tom do mě kopali. Začal jsem nápis drhnout hadrem a bál jsem se nejen o sebe. V autobuse totiž byla pod sedačkou schovaná i má žena, která v té době už byla mým jediným pasažérem. A taky jsem měl hrozný vztek. Když jsem nápis drhnul, tekly mi po tvářích pěkně vzteklé slzy,“ dělí se Bohumil Stach o své pocity a dodává, že když z autobusu zmizel nápis Jděte domů, vojáci ho nechali odjet.

Bohumil Stach