„Právě tuto částku je doporučené mít u sebe. Ta prý totiž v případě, že jste napadeni, přesvědčí útočníky, aby vás nechali žít,” říká Plzeňan Štěpán Pastula, který v bývalé belgické kolonii tři měsíce působil při organizaci Člověk v tísni.

Na další dobrodružnou misi se vypravil nedlouho po návratu z Himálají, kde v jedné odlehlé horské vesničce učil děti. „Stále jsem pociťoval touhu vyrazit někam za hranice všedních dnů. Přítelkyně zrovna odjela právě do Konga. Tak jsem zkusil přihlásit se jako dobrovolník a vyšlo to,” sděluje Pastula.

Překvapení na něho čekalo hned nedlouho po příjezdu do Konga. „Měl jsem tam dělat koordinátora logistiky a pomáhat člověku, který ji vedl. Ten to ale automaticky vzal, že ho nahrazuji. Když tam totiž vidí bělocha, berou ho jako něco víc. Takže jsem musel přijmout roli vedoucího,” říká Pastula. Takový postoj je tam prý běžný. „Berou vás tam jako boha. Mají takový přístup. Není v tom nic upřímného. Každopádně ale pobyt tam doporučuji každému, kdo má nízké sebevědomí. Tam si ho spolehlivě zvýší,” konstatuje se smíchem dobrovolník.

Ve státě panují přísné bezpečnostní podmínky, což několikrát pocítil na vlastní kůži. „Dvě třetiny svého pobytu jsem musel trávit na vojenské základně, která byla hlídaná čtyřiadvacet hodin denně. Mimo ni jsme nesměli,” popisuje. Bylo to prý pro něho velmi těžké. „Mám rád přírodu a jsem zvyklý si v ní dobíjet baterky. Párkrát jsem to už nevydržel a vyrazil jsem ven. Naštěstí se nic nestalo,” dodává Pastula.

Zatímco média všude chrlí neustále zprávy o rebelech, Plzeňan na ně nikde nenarazil. „Za tu dobu, co jsem tam byl, zabíjeli spíše konžští vojáci, kteří mají paradoxně místní chránit. Několikrát jsem viděl, jak chtějí po lidech peníze za to, že je nechají projít,” dodává Pastula.

I on sám si s místní armádou prožil nepříjemnou zkušenost.

„Na místo, kde jsme byli s kolegy, dorazilo sedm osm vojáků. Byli namol opilí. Když viděli, že jsem běloch, namířili si to přímo ke mně,” vypráví. Jeden z ozbrojenců se jej francouzsky zeptal na jméno. „Ve francouzštině řekl ještě dalších pár vět, víc už asi nedokázal, tak pokračoval ve svahilštině. Dával jsem mu najevo, že nerozumím. On začal být naštvaný. Kolegové seděli s pohledy sklopenými k zemi. Nebylo to příjemné,” sděluje. Situaci vyřešila až jedna místní žena, která dala vojákovi láhev alkoholu. Ten pak odešel. Nebylo tak pro něho jednoduché posoudit, kdo je vlastně ten špatný. „Zvláště, když se moje šéfová vypravila do oblasti, kam nebylo doporučeno jezdit kvůli rebelům. Když se vrátila zpět, řekla nám, že je tam klid a lidem se tam ulevilo. Tak těžko říct,” pokračuje.

První měsíc trávil dobrovolník objížděním jednotlivých misí, které Člověk v tísni v Kongu má. Mezi činnosti, které zde organizace vykonává, patří stavění nemocnic, zlepšování vzdělávání místních dětí a také zavádění vody do vesnic v odlehlejších oblastech. „To je důležitá věc. Nejen z hygienických důvodů. Ženy totiž většinou musejí chodit daleko do džungle, často se stávají obětí přepadení a znásilnění,” vysvětluje.

Jeden z dobročinných projektů má název Skutečný dárek. Lidé jeho prostřednictvím přispívají Konžanům na domácí zvířata. Ta jsou pro ně velmi důležitá.

„Chovají je hlavně na mléko, z něhož vyrábějí sýry. Na maso je příliš nemají,” doplňuje. On sám se tohoto projektu také zúčastnil. „Dostal jsem obnos peněz. A měl jsem za něj nakoupit minimálně deset koz. A pak je také dopravit k novým majitelům. To pro mě byla velká škola,” vzpomíná.

V blízké době se na žádnou podobnou misi nechystá. „Ale uvidíme, zda se něco naskytne,” dodává.