Profil Petra Fulína
Narodil se 8. února 1977 v Plzni, žije v Plasích na severním Plzeňsku. Je soukromým podnikatelem. Záliby: rodina, tenis, lyžování, motorsport.
V roce 2006 získal okruhovou licenci, roce 2007 skončil druhý v BMW 1 Challenge stejně tak
o další rok později ve Škoda Octavia Cupu. Další tři sezony se zúčastnil závodu Seat Leon Supercopa (osmý a dvakrát čtvrtý). Vloni při svém premiérovém startu skočil v Evropském poháru cestovních vozů (ETCC) třetí, letos stejný závod vyhrál.

Letos ji ale konečně přemohl a po závodu na brněnském okruhu se radoval z titulu v Evropském poháru cestovních vozů (ETCC).

Petře, je pár dní po závodech. Už vám došlo, co jste dokázal?
Udělali jsme skvělý výsledek. Je to odměna celému týmu, adekvátní poctivé dřině. Je ale třeba se neukolébat a jít dál.

Jak jste oslavil titul?
Chtěl jsem slavit hned po závodě, ale nebylo to úplně možné, protože toho všichni měli plné zuby. Byla zima, mechanici stáli až do večera na nohou, balili stany a zázemí. Byli jsme unavení, což se na oslavách podepsalo. Pořádné oslavy teprve přijdou.

Nebál jste se, že na vás může při brněnském víkendu dolehnout tíha okamžiku?
Už tři měsíce od posledního závodu jsem byl dotazován, jak budu slavit, kam se přesunu, až vyhraji ETCC a přitom můj náskok byl jen osm bodů. Tlak byl velký, dávali jsme hodně rozhovorů a vyvrcholilo to v neděli, kdy do našeho cateringového stanu začali jezdit hosté. Všichni mi podávali ruku a chtěli se mnou prohodit pár slov. Takže jsem se dvě hodiny před startem zavřel do servisního stanu, pustil si muziku. Ale po prvním dotyku s volantem nervozita zmizela.

Jak zvládli víkend mechanici?
Z práce celého týmu jsem nadšený. Když si vezmu, že proti nám jely týmy, které mají auta v mistrovství světa a které s nimi pracují už mnoho let a proti nim stáli mechanici z Plzně – severu, z Plas, kteří to naše auto znají dva roky, tak je to něco naprosto neuvěřitelného. Dostali jsme i poklonu od manažera týmu Engstler, který srovnával výsledky z mistrovství světa z doby, kdy se tam jelo se stejnými vozy, s jakým jsme letos jeli my. A s respektem uznal, že Fulín musel jet na hranici auta a že i tým to auto připravil nejlépe, jak mohl, protože my jsme jeli i rychleji než tovární jezdec BMW.

Už několikrát jste bojoval o titul, ale v posledním okamžiku to nevyšlo. Co bylo letos jinak?
V minulých letech to byly většinou situace, kdy nastal nějaký technický problém, který jsme bohužel nebyli schopni ovlivnit. Jezdecky jsem poměrně dlouho schopen zajíždět vyrovnané časy a vyvarovat se jezdeckých chyb. V předcházejících letech jsem si vybral dost smůly a letos jsem si říkal, že to konečně musím zlomit. Věřím tomu, že poctivá dřina se vždycky vyplatí. Je otázkou kdy, ale na světě je to tak zařízené, že když člověk nekrade, dělá věci poctivě a maká na sobě, tak se mu to vrátí. Titul v ETCC je toho důkazem.

Co jste prožíval v autě těsně po projetí cílem prvního závodu?
Z těch úplně prvních pocitů si toho moc nepamatuji. Vzpomínám si, že jsem zdravil traťové maršály podél trati, ale zhruba po minutě mi došlo, že vlastně stále není vyhráno. Auto jde těsně po závodě ještě na několik kontrol a kdybychom měli třeba jen o milimetr níže podlahu, než máme mít, tak nás komisaři nekompromisně diskvalifikují. Takže ten pocit úlevy se najednou změnil v obrovské sevření, jestli to tedy nakonec opravdu dopadne nebo ne. Opravdovou úlevu jsem pocítil, až když to bylo černé na bílém.

Jaké bylo to úplně první setkání s mechaniky, ostatními členy týmu a s rodinou?
To se nedá popsat. Hlavou mi prolétl celý ten můj závodní příběh. Od toho, kdy jsem si kupoval na své civilní auto závodní brzdy u pana Křenka (šéf týmu), s tím spojené první svezení v závodním autě. Potom koupě Octavie a první sezona v Octavia cupu, kde si na mě všichni ukazovali jako na podnikatele, který neví, co s penězi a přišel se jen tak pobavit na závodní dráhu. Tady člověk jede proti mladým klukům, kteří mají zázemí a nedělají nic jiného, než motorsport. Nemají firmu, děti, starosti, a i přesto se nám podařilo je porazit.

Druhý závod, to už byla exhibice. Jak jste si to užil?
Velice. Zatímco před první jízdou jsem byl hodně napjatý a pořád jsem sledoval časomíru, kdy už se konečně odstartuje, tak před druhou jízdou se mnou moderátor dělal přímo v autě rozhovor pro okruhový rozhlas a celkově ten čas plynul tak, že jsem si to nijak nepřipouštěl. Ten druhý závod jsem si jel opravdu pro zábavu a byl to skvělý zážitek.

Co bylo v letošní sezoně v ETCC jiné než v té loňské?
Zásadní rozdíl je v tom, že letos proti nám v poli nestál Seat Leon TDI. To bylo opravdu úplně jiné auto, proti kterému se nedalo dost dobře jet a bylo to jediné auto, které nám co do rychlosti dokázalo konkurovat. Samozřejmě jsou tam i další drobné rozdíly, ale ne tak zásadní. Máme nové tlumiče, s autem si víc rozumíme, kluci mají víc zkušeností a když se vyskytne nějaký problém, umí ho rychleji vyřešit.

Už dlouho sníte o mistrovství světa a po vyhraném evropském šampionátu se cesta do WTCC přímo nabízí. Jak moc na něj myslíte?
Neděle pořád není tak daleko, takže to ještě vstřebávám, ale plánujeme jednání o angažmá v nějakém týmu v mistrovství světa. Samozřejmě čím dříve budeme mít tuto otázku vyřešenou, tím to pro nás bude pohodlnější, protože se budeme moci začít chystat na příští sezonu. Už máme nějakou nabídku a zdá se, že to je na dobré cestě. Skoro bych řekl, že to vypadá až pohádkově, ale právě proto bych to zatím nechtěl nějak víc komentovat, abych to nezakřikl.